Článek
„Kniha dokládá jedinečnou estetiku Patti Smith,“ píše se na přebalu Knihy dní, pod kterou je podepsána americká zpěvačka, skladatelka, punkerka a obecně poetická duše Patti Smith. Pokud si „progooglujete“ její fotky na internetu, zjistíte, že jde o ženu sice krásnou, nicméně velmi vážnou. Snímek, na kterém by se usmívala, či dokonce smála, je v poměru k těm zasmušilým vzácný. Podobné je to i s jejími portréty, které kniha obsahuje.
Přesně 365 fotek, jedna na každý den, evokuje každodenní celoroční focení, podobné instagramovém hashtagu #photoofday. Ostatně v předmluvě Patti přiznává, že základem byly polaroidové snímky publikované na Instagramu, které se později překulily ke snímkům z mobilu. Jenže o nic takového nejde.
Takže co Kniha dní není
Není záznamem jednoho roku pomocí snímků.
Není ve 100 % případů ukázkou fotografického vidění Patti Smith. Někdy cizí snímek přizná (17. červenec a portrét Reného Daumala od Luc Dietricha), jindy to vychází z kontextu. Bernardette Soubirous, která svým božským „viděním“ založila slávu Lourd, zemřela 72 let před narozením autorky.
Některé portréty jsou opravdu povedené, kvalitou až na profesionální úrovni (3. ledna – Greta Thunberg, 18. února - Yoko Ono). Jsou tak dobré, že vzhledem k uvedenému se vkrádá pochybnost, kdo je fotil. Až úplně na konci knihy se dozvíme, že „všechny fotky z polaroidu a mobilu jsou dílem Patti Smith nebo pocházejí z jejího archívu, nebo se jedná o volně šiřitelná díla“ a následuje seznam 47 autorů a zdrojů, odkud fotky pocházejí. V případě Grety Thunberg to je UNICEF a v případě Yoko Ono je to Bob Gruen.
Tím, jak jsou snímky od různých autorů i různých zdrojů, tak se liší i jejich kvalita technická (polaroid byl a zůstal spíše hračkou než seriózním fotoaparátem) i kompoziční. Mnohdy jde o záznamy chvil a scén mající význam zejména pro jejich autorku. Kdyby se podobný snímek objevil jinde než v kontextu knihy Patti Smith, zůstal by patrně nepovšimnut. Je vidět, že i pořadí snímků není náhodné, 10.-13. srpna spojuje Jackson Pollock, na dvou snímcích je dokonce jeden a tentýž kámen jen focen z jiné vzdálenosti.
Díky popiskám má čtenář šanci proniknout do světa tak, jak ho vidí a vnímá Patti Smith. Někdy je hodně osobní a datum je vybráno v souvislosti s narozením či úmrtím umělce či zrození díla, jindy je souvislost buď neznámá, nebo nepostřehnutelná. Vždy je ale patrný poetický rukopis, byť je občas potřeba ho brát s podobnou nadsázkou jako loterijní výzvu Andreje Babiše.
Například v případě zmiňované švédské aktivistky Patti píše, že příroda o jejím aktivismu ví a v den jejích narozenin se na ni usmívá. Ve skutečnosti je to přírodě jedno a usmívat se nemá čím. Je bizarní představa, že by se bakterie, lišejníky, komáři, orchideje nebo prasata bradavičnatá dozvěděli, kdy má Greta narozeniny, a usmáli se. Nelson Mandela je podle ní „hlas usmíření, hlas lásky“ bez ohledu na to, že se jednalo o komunistu, který se stal velitelem teroristické frakce Kopí národa. Na druhou stranu je třeba férově přiznat, že obdržel Sacharovovu cenu, a dokonce i velmi kontroverzní Nobelovu cenu míru (tu mimo jiné dostal i americký ekologický aktivista a kandidát na prezidenta Al Gore, který neměl s mírem či válkou nic do činění).
V koncepci knihy jde o připomenutí různých kulturních osobností, s nimiž se Patti Smith během života potkala, událostí či míst, které má ráda a které ji ovlivnily, a to vše se snažila sdělit v poetice sobě vlastní. Často zmiňuje básně, knihy, umělce. Rozhodně stojí za to si ji prolistovat. V našem uspěchaném světě totiž umí čtenáře vtáhnout, přibrzdit a donutí ho na chvíli se zasnít. A to není málo.
Smith P.: Kniha dní, nakladatelství Dokořán, 2022, Praha, ISBN 978-80-7675-096-8, 400 stran
