Článek
Štěpán Javůrek a Michal Urban vydali knížku mapující osudy vesnic v Krušnohoří. Zatímco jeden (Javůrek) je úspěšným spisovatelem a ředitelem Destinační agentury Krušnohoří, druhý je vystudovaný geolog zajímající se o krušnohorský místopis.
Z osobního archivu Michala Urbana pochází většina historických fotografií. Spojení je logické, protože Krušné hory se potýkají s geologickou historií nejen ve smyslu výskytu drahých kovů a více či méně vzácných rud, ale i s pozůstatky těžby, které padly za oběť celé vesnice.
Když to spojíme s brutálním německým vysídlováním, je námětů hned na několik knih. V přípravě, tedy ve smyslu uzavřené smlouvy, je i druhý díl Krušnohorských osudů, ale to si zatím řekněme jen tak mezi sebou, aby se měli na co těšit ti, kteří přelouskají novinku z nakladatelství Moba.
20 kapitol
Byť autoři tvrdí, že cílem knihy je představit region jako atraktivní turistickou destinaci, tak některé osudy jsou veskrze smutné až morbidní. Skoro by se chtělo říct, že cílí na dark turismus, tedy to odvětví, které si libuje v morbidních příbězích. Kříž nad městem, Tragédie v horách, Zaniklá Gabrielka, to jsou jen některé názvy těch dramatičtějších kapitol.
Jeden příběh se týká požáru výchovného ústavu, který Filip Renč s notnou dávkou umělecké licence vtělil do filmu Requiem pro panenku. Dnes je v místě jen houští za plotem, v knize na historických snímcích uvidíte skutečnou podobu ústavu, který byl původně továrnou na nitě.
Bylo by nefér tvrdit, že kniha je postavená na temné a dramatické minulosti, byť jistá část dějin Krušnohoří (zejména odsun Němců a následné komunistické vládnutí, jež v robě neslo drama politických vězňů a uranových dolů na Jáchymovsku) přesně takové je. Ovšem dočíst se můžete, že v Telnici bylo poprvé použito umělé zasněžování, nebo životní příběh věčně zpívajícího Antona Günthera, zpívajícího básníka z Božího daru.
„Na následujících stránkách vás čekají fragmenty slavné hornické minulosti, která Krušné hory přivedla až na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO,“ píší autoři v předmluvě. Krušné hory jsou ve světě, zejména v hornicmém a jeskyňářském, známé. Jáchymovský tolar dal světu pojmenování pro americký dolar, což by nebylo možné bez zdejších stříbronosných žil a samotný Jáchymov „dal“ světu, a zejména Sovětskému svazu, uran.
Z textu je poznat hluboká znalost prostředí a zaujetí pro věc. Vůbec nejde o prvoplánový cestopis typu „můj milý deníčku, navštívil jsem Krušné hory a chci se pochlubit.“ Text sice může sloužit jako tip na výlet, ale mnohem víc je sondou do minulosti, která odkrývá kořeny současného stavu.
Tady stávala obec Jelení
Například knihovna v Jirkově stojí v parku, jeho brána je zdobená tygrem a lvem. Logiku to nemá až do chvíle, když se dočtete, že šlo o vilu ředitele Kludského a jeho rodiny, který měl na starosti jeden z největších světových cirkusů. A historická fotka zase ukáže ředitelskou maringotku, v níž dožil poté, co mu komunisté vilu sebrali. S přiděleným náhradním ubytováním se nikdy nesžil.
Díky množství fotografií, jak současných, tak historických, nezabere četba 144 stran tlusté knihy moc času. Je psaná čtivým stylem a byť je poučná (ve smyslu zajímavá), tak nepoučuje (ve smyslu moralizování).
Bonusem knihy je QR kód na konci každé kapitoly, který čtenáře odkáže na konkrétní místo na mapě (ideální pro turisty). Úplně na konci je další, které čtenáře zavede na youtubovou stránku, kde jsou pomocí krátké videoreportáže zpracované jednotlivé osudy. Jak říká Štěpán Javůrek, jeden z autorů: „Krušné hory byly nejzabydlenější hory u nás, nikde v nadmořské výšce 1 000 metrů nebyl takový život. Ani v Krkonoších, ani na Šumavě.“ A Krušnohorské osudy mu dávají za pravdu.
Javůrek Š., Urban M.: Krušnohorské osudy, 1. vydání, 2024, 144 stran ISBN 978-80-279-0991-9
