Článek
Existuje celá řada pozorování a map, které dávají do souvislostí vodu z nakažené studny a šíření nemoci. Lidé, kteří z dotyčných vodních zdrojů brali vodu, onemocněli a šířily patogeny dál. Na první pohled šlo o jednoduchý důkaz. Ovšem pro lékařskou komunitu, která se domnívala, že onemocnění se šíří vzduchem, to nejen, že nebylo průkazné, ale podle některých šlo dokonce o hloupé šíření pověr. Podle oblasti původu se dokonce nazývala asijskou cholerou.
Jednodušeji už to nejde
Každý, kdo se někdy nadýchal kouře, třeba jen u táboráku, ten pocítil pálení v plicích. A to se nejedná o patogen. Pokud se nějaký patogen vdechne, jako první je zasažena dýchací soustava. Typickým příkladem je tuberkulóza způsobená bakterií Mycobacterium tuberculosis. Typickým projevem je úporný, často krvavý, kašel.
Pokud něco „otráveného“ sníte, nebo se do těla dostane orální cestou některý zpatogenů, projeví se to nejprve bolestí břicha a průjmy, jimiž se tělo snaží nebezpečí zbavit. V případě cholery jsou brutální průjmy, případně zvracení, jimiž se tělo smrtelně odvodní. I choleru, původně asijskou nemoc, způsobuje bakterie, konkrétně gramnegativní tyčinková Vibrio cholerae.
„V průběhu 19. a 20. století proběhlo celkem šest pandemií cholery. Společně s rozvojem dopravy se rozšířila z oblasti delty řeky Gangy a způsobila smrt miliónů lidí na celém světě. Infekce se přenášela fekálně-orální cestou a zdrojem byla hlavně voda kontaminovaná patogenními kmeny. Současná (sedmá) pandemie cholery, jejímž původcem je kmen El Tor, pochází z Indonesie a začala v roce 1961,“ udávají wikiskripta.
Nejjednodušší, nejrychlejší a nejprimitivnější léčba, je hydratace nezávadnou vodou a podávání elektrolytů. Tedy slaná voda, což znamená prostředek, jež byl k dispozici i před objevem antibiotik. Jenže doporučení narážela na to, že s nimi nepřišly erudované kapacity, ale „obyčejný“ doktor z terénu. „U prasat a sleďů je to něco jiného, ale nasolování pacientů není vždy to samé, jako je léčit,“ cituje ve své knize Pandemie Sonia Shahová novináře, který v roce 1844 tento způsob léčby zlehčoval.
Šlo o to, že léčbu slanou vodou prosazoval William Stevens, lékař s praxí na Panenských ostrovech (ostrovy byly britskou kolonií a dodnes jsou zámořským územím Spojeného království).
„V jedné z nejpřesvědčivějších ukázek účinnosti léčby v roce 1832 podal Stevenson slanou vodu více než dvěma stovkám lidí nakažených cholerou v londýnské věznici a přišel o méně než 4 % pacientů,“cituje Shanová z práceThe Controversial and Short Lived Early Use o Rehydration Therapy for Cholera.
„Perorální rehydratační léčba zabránila úmrtí milionů kojenců v rozvojovém světě. Během epidemie cholery v roce 1832 ve Velké Británii se přechodně objevily 3 významné pokroky v léčbě tekutinami: intravenózní léčba tekutinami, perorální léčba solí a vodou a chemická analýza tělesných tekutin. William Stevens poskytl nekontrolovaný důkaz, že tekutiny a sůl mohou zabránit smrti, a William O'Shaughnessy zjistil, že u jedinců postižených cholerou se z těla ztrácí voda, sůl a uhličitany,“ píše se ve zmiňované studii, kterou publikoval respektovaný Clinical Infectious Diseases.
Jenže to, že lidé přežili se nakonec ukázalo jako „kontraproduktivní důkaz“. Když se Stevens snažil na svůj úspěch poukázat, tak následná kontrola dospěla k názoru, že pokud se lidé z nemoci vyléčili, tak buď senejednalo o choleru a nebo nemoc předstírali. Protože na chorobu se umírá. To dá rozum, ne?
Zabetonovanost ve vlastních pravdách a názorech tak přinesla obří ztráty na životech. Učení, ale nepoučitelní lékaři navzdory evidentním důkazům dlouho trvali na tom, že nemoc je šířena vzduchem a jde o „postižení chudiny“, čímž odsoudili k smrti nakažené, jimž by k záchraně života stačila „obyčejná“ čistá slaná voda.
