Leonin Rogozov: Hrdina Antarktidy, který si sám operoval slepé střevo

Zní to jako klasický příběh o sovětském člověku, jehož nezdolá žádný nepřítel. Zatímco o beznohém pilotu Alexej Petrovič Maresjevovi byla napsána kniha a natočen film (v němž má hlavní hrdina pozměněno jméno na Meresjev), arktickému polárníkovi se takové slávy nedostalo.

Důvod, proč Leonin Rogozov sáhl po skalpelu, aby si ho zabořil do vlastního břicha, je brutálně jednoduchý. Neměl nikoho, kdo by operaci provedl za něj. Na nově založené antarktické stanici Novolazarevskaja měli jediného lékaře a tím byl on sám. A jako lékař poměrně snadno nejen, že rozeznal symptomy, ale i věděl, co je nutno udělat a že to nikdo jiný kromě něj nezvládne. „Nespal jsem celou noc. Pekelně to bolí! Zatím nejsou symptomy perforace, ale mám takovou špatnou předtuchu. To je vše. Jsem nucen uvažovat nad jediným možným řešením – operovat sám sebe… Je to skoro neuskutečnitelné… Ale nemohu se vzdát,“ napsal ve svém deníku.

Jako lékař dobře věděl, že pokud by došlo k prasknutí zaníceného slepého střeva, do dutiny břišní by se mu vylil jeho obsah a téměř jistě by došlo k zánětu pobřišnice, který by bez pomoci pravděpodobně skončil smrtí.

Nebylo by fér napsat, že operace proběhla bez pomocníků. Meteorolog Alexandr Artemjev se stal instrumentářem, jež z úst nemocného doktora dostal rychlokurz základních úkonů. Na inženýra Zinovije Teplinkije zbyla funkce technická, svítil lampičkou a držel zrcadlo tak, aby v něm Rogozov viděl průběh vlastní operace, jež proběhla v noci 30. dubna 1961.

„Za standardních podmínek se na výkonu podílí pět profesionálů: operatér a asistent, instrumentář, anesteziolog a jeho sestra. Operace probíhá v celkové anestezii, která zajišťuje tři základní podmínky úspěšného výkonu v nitrobřišní dutině: organizmus nevnímá bolest, jsou potlačeny nebezpečné vegetativní reflexy a je dosaženo celkové svalové relaxace včetně svalů břišní stěny (podmínkou je současná umělá ventilace). Operaci na sobě samém však bylo nutno provést při vědomí, bez celkové anestezie. Žádné léky, které by celkově snížily vnímání bolesti, nepřipadaly v úvahu. Otupily by pozornost, úsudek a přesnost pohybů rukou,“ popisuje situaci v časopise Vesmír Vladislav Rogozov, polárníkův syn. Pacient a operatér v jedné osobě začal tím, že sám sobě píchl lokální anestezii.

Operace trvala hodinu a půl a fakt, že během ní dvakrát omdlel, dokládá, jak extrémnímu psychickému tlaku byl doktor Rogozov vystaven. Odvedl ale dobrou práci, rána se nezanítila a komplikace nenastaly. Na místě byl přítomen i velitel stanice Vladislav Gerbovič. Jeho úkolem bylo být v záloze pro případ, že by některý z „operatérů“ situaci nezvládl a omdlel. Jeho rukou nakonec nebylo potřeba. Následně Komsomolská pravda zmiňuje legendu, že po Rogozovově operaci byly na antarktické výzkumy vysíláni jen vědci s již odstraněným slepým střevem.

Leonid Rogozov se posléze v Ledči nad Sázavou oženil s českou lékařkou. Byla to jeho druhá žena, ale ani toto manželství nevydrželo. Jeho příběh je ukázkou lidské vůle, byť zřejmě není nejextrémnějším případem, kdy člověk udělal medicínský zákrok sám na sobě. Mexičanka Inés Ramírez Pérez si v roce sama provedla císařský řez a přivedla na svět syna. Američanka Aman­da Feildingsi pomocí zubní vrtačky provedla trepanaci lebky (čelní kosti). Důvodem bylo, že chtěla mozek uvolnit a dojít k „vzletnějším pocitům“.