Článek
Než jít pěšky, pojedu autem, než šlapat schody pojedu výtahem. A pak člověka rozhodí, že auto není k dispozici, je potřeba jet vlakem nebo nejede výtah a schodů je hodně.
Václav Cílek na Hausbotu Petra Horkého mluvil o resilienci, tedy o schopnosti jedince i celých společností vyrovnat se s nepřízní osudu. A je jedno, zdali se jedná o krátkodobou záležitost, a v podstatě drobnost, nebo zásadní jev. V první případě to může být oprava silnice před domem, což znamená krátkodobou nemožnost zajet autem až před dům, ve druhém vlivem prudkou vichřicí odtržená střecha.
Jenže doba a naše vlastní lenost nahrává tomu, abychom byli čím dál méně psychicky odolní. Brutální nástup spotřeby antidepresiv ukazuje, že současný život zvládáme čím dál hůř.
25 litrů vody na zádech
Podle psychologů bychom resilienci měli trénovat, třeba jen tím, že si krátce způsobíme drobné nepohodlí. Když pak na něj skutečně dojde, budeme zvyklí. Dovolím si příklad z vlastního života. Nepoužívám výtah, byť funguje bez závad, a omlouvám to tím, že to vlastně dělám kvůli fyzičce. Jednou za čas si naložím na záda batoh plný prázdných pet lahví a naberu 20–25 litrů vody ve zhruba 800 metrů vzdálené studánce a přinesu vodu pro domácí kytky.
Klidně bych si to mohl odpustit, ony by ty kytky v paneláku a pár rajčat zasazených na balkoně, zvládly i odstátou vodu z vodovodního řadu, ale namlouvám si, že přece jen ta ze studánky je „lepší“. A to i přesto, že chemický a biologický rozbor potvrdit její ne úplně ideální kondici k pití bez převaření. Ale vím, že se u toho trochu protáhnu a nést batoh mi nedělá problém. V obou případech jde vlastně o ztrátu času a „zbytečnou“ námahu. Výtah jezdí a voda teče.
Adaptace na stres
Vytvářet si schválně dlouhodobé nepohodlí a cíleně se vystavovat dlouhodobému stresu je nesmysl. Ovšem občas vykročit z komfortní zóny naopak velký smysl má. Jenže to chce jednak odvahu a odhodlání udělat něco, co je mírně nepříjemné nebo jenom nezvyklé, a výdrž si to čas od času zopakovat.
Vystoupení z komfortní zóny má jednoznačně pozitivní účinek. Opět si dovolím příklad z každodenního života. Jednou za čas jedu někde, kde není internetové připojení. Jsem zvyklý být online téměř pořád a pak najednou zjistím, že být off line jde a navíc je příjemné. Nikdo nic nechce a já si užívám času a prostoru, kde se zrovna nacházím.
Totéž platí pro procházku, kterou se snažím dopřát si několikrát týdně. Během pěti až osmi kilometrů si vyvětrám hlavu, a s partnerkou probereme to, na co „doma“ není čas. Jen je potřeba se „hecnout“. Výsledek je vždycky kladný, ale rozhodování vždycky nepříjemné.
Já vlastně nechci být off line, a raději bych koukal na Netflixu na film. Je to na první dobrou příjemnější než vlézt do bazénu a uplavat kilometr. Po plavání se vždycky cítím utahaný, ale odpočatý. Zní to jako protimluv, ale je to tak. Film mi takové pocity nepřináší, naopak někdy se cítím provinile ze ztráty času.
Je to lepší, než se zdá aneb strach má velké oči
Navíc mám nakonec vždycky radost, že jsem se vyhecoval a udělal něco pro sebe. A naopak, když zvítězí lenost, tak mě to mrzí. A přesto, že to vím, tak lenosti občas podlehnu. Vystoupit z komfortní zóny znamená překonat strach. Že budu unavený, že mi bude zima, že… doplňte si sami. Pobyt mimo komfortní zóny je vlastně svým způsobem dobrodružství (viz úvodní foto).
Jednou se to bude hodit
Jenže celý vtip je v tom, že si tak budujete nejen fyzickou odolnost a kondičku (ta se zase rychle ztratí), ale zejména psychickou odolnost. Rozšiřujete si komfortní zónu, už zdaleka ne tolik věcí vás rozhodí a časem zjistíte, že to, čeho jste se báli a bylo vám nepříjemné, je vlastně v pohodě. Jsou lidé, kteří by vlakem nejeli, protože mají k dispozici služební auto k soukromému užití a, řečeno jejich slovy, „nejsou žádná socka“. Ten šok, až jim zaměstnavatel auto sebere, jim nepřeji.
Základem je udělat ten první krok a překonat vlastní strach ze změny. Nemusí být radikální, stačí malá. A časem zjistíte, že tyhle drobné změny jsou vlastně příjemné. A nebo taky zjistíte, že je vám ve vlastním pohodlí natolik dobře, že ho neopustíte a budete věřit, že potrvá věčně. Jenže nepotrvá. A pak jim to bude pekelně chybět. Jestli to náhodou nemá nějakou souvislost s onou výše zmíněnou spotřebou antidepresiv, která od roku 2000 stoupla v Česku jejich konzumace o 577 procent.
