Militarizované Československo mělo 298 tanků na milion obyvatel

Začněme tím nejjednodušším. Stále žije dost pamětníků, kteří museli absolvovat základní vojenskou službu. Dvakrát ročně se do kasáren nahrnuli nezkušení mládenci, kteří se měli naučit používat přidělenou techniku. Někdy primitivní, jako byl krumpáč, polní lopatka a samopal, jindy sofistikovanější, ve smyslu tanků či protiletadlových raket, a občas se dostali i ke skutečně složitým věcem, jako byla údržba letadel. Na těch už závisely životy pilotů.

Žoldy nebyly nic moc, nicméně v tom množství odvedenců se v součtu jednalo o významnou částku. Materiálové vybavení bylo státní, což v důsledku znamenalo, že nikdo se o něj nestaral jako o vlastní. Navíc se nejen při odchodech do civilu nehorázně kradlo. A ukradený majetek bylo potřeba nahradit. Od celt, košil a ešusů po nejrůznější „suvenýry“. Kdo byl v té době „výstrojákem“, ten to vůbec neměl u inventur jednoduché.

V roce 1989 nastoupilo na základní vojenskou službu (ZVEŠ) 112 721 branců. Zdaleka ne všechny „nějaká armáda“ zajímala, a jejich hlavním cílem byla nějakým způsobem dva roky přežít (vysokoškoláci měli ZVŠ kratší). To je ale ten nejjednodušší pohled. Podívejme se ale na celek.

Československá lidová armáda měla v roce 1989, tedy v roce, kdy došlo k „sametové“ revoluci, k dispozici 4 585 tanků, což vychází na 298 tanků na milion obyvatel. Když k tomu připočteme 687 bojových letadel a vrtulníků a tisíce dělostřeleckých systémů (autor těchto řádků sloužil u jednoho z nich, houfnice 120 mm), tak dojdeme k číslům, o kterých si i po odečtení Slovenska může současná česká armáda nechat jen zdát. Sice zdaleka ne všechny stroje byly provozuschopné, ale doslova všechny polykaly peníze. Některé na výcvik, jiné na údržbu, a další na pouhopouhé uskladnění.

Komunistické centrální „pětiletkové plánování“ se ukázalo jako neefektivní, a armáda odčerpávala tolik peněz, že se reálně uvažovalo o osekání jejího rozpočtu bez ohledu na studenou válku. Nebylo totiž kde brát. Ovšem k tomu nedošlo.

Československo bez námitek a přesně plnilo závazky k Varšavské smlouvě a Sovětskému svazu, což se o České republice a Severoatlantické alianci rozhodně říci nedá. Prezident Trump kritizoval státy, které nevynakládaly ani 2 % HDP na obranu, oprávněně kritizoval. Teprve současná krizová situace ukazuje, jak moc jsme zaspali, respektive spoléhali se na kolektivní pomoc, aniž bychom vlastní závazky plnili.

„Rozpočet na obranu a bezpečnost se od roku 1949 utajoval jako citlivý údaj, ale jistě i z propagandistických důvodů. Například navrhované skutečné celkové výdaje státního rozpočtu na obranu a bezpečnost v roce 1989 měly činit 50 850 milionů Kčs. Zveřejnilo se jen 30 897 milionů Kčs, tedy 60,76 % skutečné sumy,“ píše Prokop Tomek ve studii publikované v Historii a vojenství.

I přesto, že jsme měli v porovnání s NATO některé technické prostředky v mnohem vyšších počtech, tak chyběly vycvičené posádky, údržba nebyla kvalitní, a často samotné stroje nebyly zcela provozuschopné. U tanku platí mnohem víc než u lopat, že je potřeba nástroj umět vzít pořádně do ruky. A navíc komunistický blok poměrně rychle technologicky zaostával.

V roce 1987 se sloužilo u i houfnic vyrobených na sklonku 2. světové války. Ke snížení vojenských výdajů nepřispěla ani dislokace sovětských vojsk. Těch tady bylo více než 73 000. Naopak, jejich přítomnost stála československý rozpočet další peníze.

I přes poměrně dobré technologické zázemí došlo po změně režimu a profesionalizaci armády k útlumu zbrojařské výroby. Varšavská smlouva zanikla v roce 1991, západní systémy nebyly s těmi východními kompatibilní, nebyly vytvořeny vojenské obchodně dodavatelské řetězce, a do jisté míry přetrvávala vůči nově demokratickým zemím jistá nedůvěra. Navíc se šlo jen těžko dostat skrz zeď konkurence k zahraničním zbrojním zakázkám.

Co se týče čistě finanční otázky, tak Západ východní blok uzbrojil. Donutil ho lít do své obrany tak obří peníze, že to začalo ohrožovat normální rozvoj státu. Fronty na toaletní papír a známosti u řezníka byly jen takovým drobným připomenutím, že peníze jsou potřeba někde jinde, a to co dnes považujeme za naprostou samozřejmost (třeba zmiňovaný toaleťák), rozhodně samozřejmé nebylo.

Kdyby se železná opona nezhroutila a socialistické státy by zbrojily stále stejně rychle se zvyšujícím tempem, pocítili by to občané v mnoha dalších oblastech.