Článek
Jaký je rozdíl mezi vraždou a popravou? Poprava je akt trestu, který oficiálně vynesl soud, vražda je „zabití bez schválení“. Jak je to ale se zabitím nepřátel na území jiného státu, kam jurisdikce daného státu nespadá, přestože zabití dotyčného bylo schváleno? Ocitáme se v polosvětě tajných služeb, kde podobná „byrokratická etika“ neplatí.
Své o tom ví Rusové (vražda dvojitého agenta a z ruského pohledu zrádce Litviněnka ve Velké Británii), Američané (mnoho pokusů o atentát na Castra) nebo Izraelci (operace Boží hněv, kdy bylo cílem zlikvidovat strůjce atentátu na izraelské sportovce na olympiádě v roce 1972).
Jen otázka času
Všem, kdo jsou alespoň v základu obeznámeni s historií Mossadu, bylo jasné, že rozhodnutí o likvidaci předáků Hamásu, ať jsou kdekoli, je jen otázkou času. Izraelci moc dobře vědí, že pokud vedení teroristů z Hamásu neeliminují teď, mohou zas a znova plánovat nové útoky. Rakety sice odpalují „obyčejní“ teroristé v arabských šátcích, ale ti by se k aktu teroru nedostali, pokud by někdo celou akci nenaplánoval.
Anketa
Odpálení rakety je jen posledním činem dlouhého logistického řetězce, v němž je potřeba sehnat suroviny, rakety vyrobit, uskladnit, převážet, utajit… a na to všechno sehnat peníze. To už chce slušnou dávku organizace, kterou jednotlivec z garáže či inženýr z kanceláře nedisponuje. V Desateru je sice přikázání nezabiješ, jenže to se špatně vysvětluje národu, které část lidstva zabít chce a navíc se jim to v rámci holokaustu téměř povedlo. Navíc nepatří mezi křesťany, takže je biblické přikázání k ničemu nezavazují. Likvidaci vůdců Hamásu vnímají nejen jako pomstu, ale i akt sebeobrany.
Mossad má zkušenosti
Mossad už v minulosti mnohokrát ukázal, že mezinárodní právo dokáže ignorovat. Jeho agenti likvidovali vojenské i vědecké kapacity (jaderné vědce) v mnoha místech světa. Metody jsou různé. Od jedu, přes „klasickou“ střelbu až po využití dronu. Etika jde stranou, protože jde o život. V tom je možná rozdíl mezi zabijáky v ruských službách, kdy jde jen o pomstu (což v případě Rusů znamená „oblíbený“ pád z okna), a zabijáky z řad Mossadu.
Jsou tak v přímém protikladu dvě věci: mezinárodní právo (vražda, respektive vykonání popravy na území cizího státu je něco, co se nedělá) a historická zkušenost denně konfrontována s celosvětovým antisemitismem. A to včetně Česka. I u nás se stupňuje počet antisemitských výroků. To, že jde zejména hlavně o virtuální prostor, nebezpečný potenciál výroků nijak neumenšuje. Možná právě naopak.
Izraelci jsou zvyklí, že pokud se jejich akce „provalí“, dostane se jim negativní mezinárodní pozornosti zejména ze strany arabských států. Marwan Bishara je politický analytik kanálu Al Jazeera a tvrdí, že „sadistická válka Izraele proti Gaze, která je vyvrcholením dlouhé řady zločinných politik, se může z dlouhodobého hlediska ukázat jako sebevražedná a vést k zániku mocného židovského státu.“
Kreml podobným výrokům jen zatleská a podpoří je, protože napětí a konflikt na Blízkém východě odkloní pozornost od snahy o genocidu Ukrajinců.
Jedno se ale musí Izraelcům nechat. Mají dlouhodobé zkušenosti. Počet akcí, kdy zasahovali mimo svou vlast, jde do tisíců. Nejznámější byl únos Adolfa Eichmanna, nejzpackanější vražda nevinného číšníka v Maroku, kterého agenti zaměnili za teroristu. Takže vůdci Hamásu by měli zvýšit bezpečnostní opatření.
