Mravenčí zázrak: efektivní zemědělství bez chemie a s vlastní klimatizací

„Zvládnou shodit zhruba šestinu veškerého listí, které v deštném lese je,“ říká Eva Sinkovičová na vlnách Českého rozhlasu o mravencích rodu Atta, kteří patří mezi neuvěřitelně zdatné pralesní zemědělce. Jejich život závisí na tom, kolik substrátu se jim podaří připravit pro houby, jimiž se živí.

Základem výživy obrovských mravenišť jsou houby, které rostou v mravenčích zahrádkách. Celý proces funguje díky pečlivé práci a kastovnímu systému milionů mravenčích jedinců. Jedni najdou listí a nastříhají je na malé kousky, další je přinesou do podzemí mraveniště, naočkují je houbou a starají se, aby na založeném listovém substrátu dobře prosperovaly. Vyrostlé houby jsou klíčovou komponentou výživy mraveniště.

„Vždyť za jedinou noc kolonie mravenců oholí třeba celý citrusový strom. Na pastvině zase takové mraveniště spotřebuje denně tolik zelené píce, jako jedna jalovice, což za sezonu představuje víc, než tunu rostlinné hmoty,“ píše Jan Ždárek v knize Hmyzí rodiny a státy.

„Odhaduje se, že k redukci jednoho metru čtverečního listů na houbový substrát bylo zapotřebí 2,9 (±0,3) km řezání pomocí čelistí. Odhady naznačují, že energie potřebná k přepravě a rozřezání listového materiálu je srovnatelná s metabolickou energií, kterou má k dispozici houba vyrostlá na listech, a proto je šetření energií pravděpodobně pro mravence obzvláště silným selekčním tlakem,“ píše se ve studii vydané Royal Society Open Science.

Jinak řečeno to znamená, že mravenci mají s krájením listů obrovskou práci a vydají velké množství energie. Selekční tlak je tak nutí krájet a stříhat listy na malé kousky s co největší efektivitou. Stříhání a přenášení listů jsou z hlediska výdaje energie nejnáročnější činností v celém procesu. Proto si mravenci dávají pozor, aby neztráceli energii na výživově málo kvalitních listech nebo těch, které svých složením nevyhovují pěstovaným houbám. Jakmile mravenec najde ideální list, začne na něj bubnovat, čímž přivolá další pomocníky.

Někdy se na listu nese malá mravenčí dělnice. Na první pohled to vypadá jako zátěž navíc, ale jde o „sekuriťáka“, který brání parazitickým muškám hrbilkám sednou na nesený kousek listu a naklást do mravenců vajíčka. Pokud by byla hrbilka úspěšná, v těle mravenčí dělnice by se vylíhla larvička, která by ji začala zevnitř vyžírat.

V podzemí mraveniště jsou speciální prostory určené k pěstování hub. Listí mravenci pomocí slin naočkují a zároveň v komorách udržují extrémně vysokou vlhkost vzduchu, až 90 %, což houbám svědčí a podporuje je v růstu. Tlení ale zvyšuje teplotu a zvyšuje množství CO2. Aby se udržela stálá teplota, mají mravenci vybudovaný systém ventilačních šachet, jimiž se odvádí teplý vzduch a jinými, z dolní části mraveniště proudí na jeho místo chladnější. Mravenci mají dokonce nad povrchem půdy vystavěné jakési ventilační věžičky. Jejich otevíráním a zavíráním dokáží teplotu regulovat podobně, jako člověk otočí ovladačem klimatizace.

Zatímco lidé používají v zemědělství miliony tun chemických přípravků, aby své plodiny ochránili před škůdci, mravenci si vystačí se slinami a výměšky hrudních žláz. Ty které obsahují antibiotika i „herbicidy“ potlačující růst nežádoucích druhů.

Entomolog Ždárek ve své knize tvrdí, že množství jedinců v jediné kolonii může být srovnatelné s počtem obyvatel České republiky, mraveniště může sahat až šest metrů pod zem a jeho plocha je srovnatelná s plochou basketbalového hřiště. Než člověk začal ve velkém používat herbicidy, tedy chemii na likvidaci nežádoucích plevelů, tak se jich zbavoval zdlouhavým ručním pletím. Totéž dělají mravenci. Trpělivě odstraňují nežádoucí rostliny i nechtěné houby a svou zahrádku si udržují v maximální čistotě.

A překvapení nakonec: druh houby, který mravenci pěstují nebyl znám. Podařilo se jej popsat až poté, co ho vědci nechali vyrůst v laboratoři. Houba Leucoagaricus gongylophorus je zcela závislá na mravencích, bez kterých se neumí šířit. Pokud z nějakého důvodu mraveniště zanikne, zanikne houba společně s ním.