Článek
Snížíme daně, zvedneme důchody, postavíme dálnice i rychlodráhu, zajistíme bezpečnost, nedovolíme migraci, zrychlíme stavební řízení a zrušíme válku. Pokud vám tyto fráze jsou poněkud povědomé, tak tušíte, že zaznívají z různých stran politického spektra. A výsledek? Daně jsou vyšší, včetně těch skrytých. Ty, které jsou nižší, tak jsou nesystémové, nelogické a prolobované (tiché víno). Zvyšování důchodů se bude omezovat, ale zato přibudou léta, po která staří lidé budou muset pracovat. O dálnicích či rychlodráze se můžeme bavit v mnoha anekdotách a válka už vtrhla, byť zatím ve skryté podobě, i na naše území. Ve Vrběticích má své první oběti.
Jasný slib
Být politikem znamená umět slíbit cokoliv a věřit, že za těch pár let se na slib zapomene, což se téměř vždy stane. Přitom by řešení mohlo být tak extrémně jednoduché. Každý politik, ať si dle svého naturelu vybere jednu konkrétní věc, jeden konkrétní slib. Je jedno, jestli to budou kilometry dálnic, věk odchodu do důchodu, výška státního dluhu nebo počet nemocničních lůžek či školních lavic. Jasný, konkrétní a měřitelný slib.
Nesplníš, nemáš
Během volebního období by dotyčný/dotyčná bral jen polovinu platu, což by samozřejmě bylo mnohem víc než životní minimum, se kterým musí vyjít někteří z voličů. Pokud by na konci období svůj slib měřitelně splnil, dostal by najednou celý zbytek. A to by byl fakt balík. Pokud by nesplnil, tak prostě sliboval nesplnitelné, nebyl schopný dodržet slovo a peníze propadají ve prospěch státu, tedy voličům, kterým ve skutečnosti patří.
Svody úplatků
Být politikem, znamená být neustále vystaven svodům úplatků. A vůbec nemusí být peněžního charakteru, jako to bylo například v případě libereckého zastupitele za Hnutí ANO Pavla Šulce. Uplácelo se funkcemi, politickým postupem. Důležité zákony mají své lobbisty, kteří vědí, na kterou strunu zahrát.
„Tady asi úplatky nehrozí,“ řekl jsem v nadsázce v rozhovoru se starostkou obce o pouhých 1 376 obyvatelích. „I tady je potřeba stavět chodníky, připojovat kanalizaci a vyvážet odpadky. Takže to taky zkusili. Ale marně,“ řekla v odpovědi starostka, která nechtěla být jmenována.
Čím je politik výš, tím je pokušení větší a možnost maskovat úplatek lepší. Malá obec, kde každý zná každého a všechno se vykecá, je z hlediska braní úplatku bezesporu rizikovější než vrcholové politické kolbiště, kde se úplatky (opět je potřeba zdůraznit, že ne vždy musí jít o peníze, ve hře jsou například dobře placená místa v dozorčích radách) skrývají mnohem lépe.
„Závažnější formou korupce je korupce politická. Objevuje se na vyšší úrovni, v prostředí, kde se pohybují nejmocnější subjekty. Těmi jsou například političtí představitelé, kteří zneužijí svou politickou moc k zajištění soukromého prospěchu a velké nadnárodní koncerny, které si mohou dovolit nabídnout velký úplatek a získat oplátkou lukrativní zakázku,“ píše ve své diplomové práci Jana Kozlanská z Fakulty trestního práva Masarykovy univerzity.
A právě tady vyplouvá na povrch naivita teorie o nízkém platu a doplacení při plnění politického slibu. Logicky by se rozbujela korupce víc, než je tomu doposud. Zejména u těch poslanců, kteří vědí, že v jejich případě šlo jen o populistickou vějičku.
Mýtus poctivého poslance
Před léty jsem chtěl napsat článek o tom, že existuje poctivý poslanec. Nelíbilo se mi zevšeobecnění, že všichni kradou (což bylo ještě léta před tím, než sousloví „všedci kradnů“ zprofanoval jeden z nejbohatších Čechů). Měl jsem vytipované dva lidi (poslanec za Stranu Zelených, jehož jsem osobně znal a poslankyni za ODS s obecně známou vysokou morální kredibilitou), u kterých jsem byl přesvědčený, že patří mezi poctivce. Myslel jsem si, že jdu na jistotu.
Jenže přesvědčení, tedy dojem, je jedna věc a ověřování domněnky druhá. Šlo o jedinou podmínku. Vrácení nevyužitých poslaneckých náhrad, tedy že si poslanec nenechá (neukradne) obnos, který dostal na něco jiného. Vůbec nejde o malé peníze, Bohuslav Sobotka si s jejich pomocí pořídil byt za 7 milionů.
„Vedle platů dostávají poslanci ještě náhrady. Poslanci mají nárok na kde co. Je to stravné, náhrady nákladů na prezentaci, cestovní náhrady, náhrady na administrativní a odbornou práci, náhrady za pronájem poslanecké kanceláře a vybavení, náhrady na ubytování, pokud poslanec nemá v Praze trvalé bydliště, náklady na asistenty a telefonní poplatky a náklady za připojení k internetu,“ píše Kverulant.org.
V roce 2008, kdy jsem článek rozpracoval, to bylo mnohem méně. Přesto zůstal nedokončen. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, náhrady nevracel nikdo. I když bylo průkazné, třeba z důvodů nemoci či dlouhodobého pobytu v zahraničí, že je nebylo možné vyčerpat.
V situaci, kdy by poslanci museli myslet na to, jak se jim hroutí sen o doplacení platu z důvodu nesplněného slibu, by každá „malá domů“ byla vítaná o to více.
Pointa na závěr. Stačí se podívat na kterýkoli volební program libovolné strany poté, co uběhlo její volební období. Sliby v podstatě vždycky zůstaly nenaplněny. Čtyři roky jsou pro plnění některých příliš krátká doba (což znamená, že už v době slibování věděli, že není možné dané slovo dodržet), politika je příliš turbulentní, a někdy měli prostě jen smůlu.
Splněný volební program a sliby je možné konfrontovat až po uplynutí mandátu, jenže to mají volení zastupitelé už desítky platů, příspěvků, náhrad, odměn (které si vzájemně odsouhlasili) bezpečně na kontě. Prostě platí staré pořekadlo, že „slibem nezarmoutíš“ a „nikdo ti nedá tolik, kolik já ti slíbím“.
