Článek
Nejen prvobytně pospolná společnost měnila „něco za něco“. I ve středověké Anglii, když už peníze měly pevné místo ve společnosti, byla výměna zboží za službu běžnou záležitostí. Důkazem jsou existující účty platby nájmu formou úhořů, které rádi vybírali zejména v anglických opatstvích. Ryby coby tvorové žijící ve vodě (kam patřil například i bobr) nebyly považovány za maso a mohly se konzumovat během půstu. Chceme-li zajít do extrémů, tak katolická zpravodajská agentura uveřejnila materiál, v němž arcibiskup Gregory M. Aymonda označil aligátora za rybu, a tedy postní jídlo.
Historik John Wyatt Greenlee se zabývá se středověkým obchodem a kartografií. Na základě dlouhodobých výzkumů tvrdí, že jednotliví úhoři stáli ve středověku mezi 0,33 až 0,66 dolaru, přičemž se kloní k názoru, že cena byla spíše na horní hranici odhadované částky. Ovšem rovnou upozorňuje, že tehdejší přepočty kupních, pachtovních a nájemních smluv se těžko převádějí na současné ceny.
První zaznamenaná platba nájemného za úhoře byla v roce 700. Podrobné počty úhořů, kteří posloužili jako platba nájmu, uveřejnil Grenlee v podrobném přehledu. Z něho vyplývá skutečná oblíbenost této naturálie.
Podle Greenleeho se kolem roku 1080 zaplatil ve středověké Anglii nájem v celkem půl milionu úhořích těl. Vycházel z průzkumu Domesday Book, což bylo sčítání půdy a obyvatel, tedy něco jako naše sčítání domů a bytů. „Přibližně v roce 1180 dlužil kuchyni opata z Abingdonu 150 úhořů ročně Haskillus ze Swinfordu a 300 úhořů ročně muž jménem Arnulf,“ uvádí Greenlee na webu historiacartarum.org.
Zatímco dnes jsou úhoři natolik vzácní, že se stávají cílem nelegálního lovu (co je vzácné, to je drahé), v minulosti šlo o běžný druh. Jeho protáhlé tělo evokuje hada, což ale nic nemění na tom, že jde o rybu velmi chutnou. Ostatně to věděla i slavná kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová, která dala „ouhořům“ vyniknout hned v celé řadě svých receptů.
