Článek
„Na Island zamíří sedmkrát více turistů než tam žije místních,“ píše britský The Telegraph. V praxi to znamená mnohem více hotelů a turistických služeb, informačních center a obchodů se suvenýry. Islandu turistický průmysl pomohl postavit se na nohy po finanční krizi v roce 2008, kdy kromě jiného krachly tři největší islandské banky. Covid sice cestování na Island téměř zastavil, ale nyní opět propuklo s plnou silou. Jenže spolu s turistickým náporem se mění charakter zdejšího cestování a mizí autenticita.
Před více než dvaceti lety jsem si v ponožce ponořené do jednoho z bublajících zřídel uvařil vejce. Dva efekty v jednom, uvařil jsem si vejce a v horké vodě vypral ponožku. Byli jsme mladí a Island na naše poměry extrémně drahý. To druhé zůstalo. Strávili jsme ve třech tehdy na Islandu měsíc, jezdili stopem a díky naší tehdejší finanční situaci táhli všechno v batozích. Žádné jídlo po restauracích (jediná výjimka byla oslavná večeře o jednom chodu na konci cesty), výjimečně jsme nakoupili skyr, což je islandská obdoba jogurtu, v místním supermarketu.
Čedičová jeskyně u černé pláže na Islandu
Dnes už bychom si takové dobrodružství nemohli dovolit, pole s bublajícími pramenem je ohrazeno, dívat se na gejzír Strokkur můžete jen z bezpečné vzdálenosti, k horké vodě se člověk v rámci bezpečnostních opatření nedostane. Zato si lze koupit extrémně drahé občerstvení v novém komplexu zahrnující několikero staveb.
Stejné je to i s další historicko-přírodovědnou záležitostí, tektonickou puklinou Almannagjá v národním parku Thinkvellir. Vyšlapané pěšiny se změnily v širokou příjezdovou cestu, přibylo velké parkoviště pro autobusy a přístup pro vozíčkáře. Jediné, co zůstalo, je stopování. Jen místo místních v mnohem větší míře berou turisti.
Národní park Thunkvellír - přístup pro vozíčkáře. Island
Výše popsané neplatí jen pro Island. „Vrátila jsem se po dvou desetiletích na Srí Lanku. Na mém oblíbeném místě stál hotelový resort. Skoro mi to vehnalo slzy do očí,“ řekl česká řidička, která nás stopem vzala z Keflavíku do Reykjavíku a logicky došla řeč na cestování. „Evropa se stala hlavním zdrojem turistů na Srí Lance, a to 55,1 % z celkového počtu příjezdů,“ píše Monthly Tourist Arrivals Report. Není těžké dát si v hotelů „britskou“ snídani a vlastně vůbec, pokud nechcete, nemusíte ochutnat polos, což jsou doměkka vařené kousky plodů chlebovníku (Artocarpus altilis) s cibulí, česnekem, zázvorem a kořením, jako jsou hořčičná semínka, kurkuma, chilli, pražené kari, listy pandanu a snítky kari. Nakonec se přidá kokosové mléko a vaří se, aby se většina tekutiny zredukovala a v kostkách jackfruitu zůstaly všechny krásné chutě.
Plod chlebovníku
Pro země, jako je Island nebo Srí Lanka, je turistický průmysl extrémně důležitý. Proto se snaží turistům vyjít maximálně vstříc, ale to sebou nese silnou unifikaci zážitků, zjednodušování pohledu na zemi a ztrátu autenticity. To platí zejména v případě, že jedete s turistickou kanceláří. Jet po vlastní ose přece jen kromě trochu odvahy vyžaduje i častější styk s místními. Když vám vše zařídí delegát/ka, tak vlastně vůbec nemusíte s místní kulturou, kuchyní, a dokonce ani historií vejít do styku.
Srí Lanka přejezd vlakem z Nanu Oya do Nuwara Eliya
Proč ochutnávat neznámé ovoce, kterým chlebovník bezesporu je, když si můžete dát osvědčená míchaná vejce se šunkou, a proč vůbec opouštět bezpečí hotelového rezortu a vydávat se vstříc neznámým nebezpečím za jeho zdmi. Prostě proto, že cestování rozšiřuje obzory. Kdysi mi na přednášce o Sýrii, kterou jsem měl v rámci cestovatelského festivalu fenomenální cestovatel Jiří Hanzelka (z dvojice Zikmund & Hanzelka) svým mírným hlasem řekl. „Měl jste to pěkné, pane kolego. Jen bych poznamenal, že zatímco vy jste do Petry přijel po široké asfaltce autobusem, my se tam dostávali tatrovkou přes poušť.“
„Asi deset kilometrů za Karjaténem jsme přejeli široký lán, který tu nedávno zorali. Brázdy přetínaly i cestu, kola vozu je však znovu udusala. Zůstala tu hrbolatá valcha. Místy trčela z půdy stébla převráceného strniště, po stranách byly okopy, jež měly zadržovat dešťovou vodu. Po několika kilometrech další oraniště,“ napsali v knize Tisíc a dvě noci.
Svět se extrémně rychle mění, což platí nejen v naší euroatlantické civilizaci. Takže každý rok prodlení, o který si vysněnou cestou odložíte, zaplatíte ztrátou kousku původnosti.
