Článek
Česká televize doufá, že film Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli bude trhat divácké rekordy. Obsadit do hlavní role třiadevadesátiletou důchodkyni, to chce ze strany režiséra kus odvahy. Už jen samotný fakt, že zvládla pracovní vypětí, je hodný obdivu. Nehodnoťme herecké umění, hodnoťme fakt, že Jiřina Bohdalová má skutečně tuhý kořínek, výdrž a morální přizpůsobivost.
Ve zprávě ČTK z loňského roku se můžeme dočíst, že střední délka života u mužů by letos mohla být 77 let a u žen 83 let. Jiřina Bohdalová patří mezi ty dlouhověké, a díky tomu leccos zažila a leccos pamatuje.
Jde o dámu, která se velmi přátelila s proruským prezidentem Zemanem, ale jásala i v komunistických prvomájových průvodech. Ne vždycky byla Jiřina Bohdalová prvoplánově prorežimní. Ve filmu Ucho z roku 1970, který režíroval Kachyňa, ztvárnila spolu s Radoslavem Brzobohatým manželský pár žijící v hrůze z estébáckých odposlechů. Skvělé psychologické drama skončilo v trezoru a na Brzobohatého byl nasazený agent StB.
Strach má strach
Jiřina Bohdalová rychle zjistila, že je lépe jít s davem. Agentkou StB se sice nestala, byť byla státní bezpečností oslovena. Dokázala, že do svazků byla zanesena neoprávněně, nicméně historické fotografie ji zachytily, jak se raduje s celou řadou komunistických prezidentů, Novotným počínaje a Husákem konče. Dalo by se říct, že si za jakéhokoli režimu uměla budovat kariéru. Není proto divu, že si ji do svého filmu vybral režisér Strach, který v DVTV vyjádřil obavu, že nastávají nová 50. léta. „Oni si vlastně kladou otázku, jestli vůbec bych měl vystupovat v médiích. Jestli novináři by měli slyšet můj názor a můj hlas. A tady se přesně dostáváme někam, kde jsme byli v těch 50. letech,“ řekl doslova.
Prolhaný film
Každý, kdo četl Krvavé jahody Jiřího S. Kupky a následně se dozvěděl, že kniha o utrpení Češky v sovětském gulagu je podvod, musí nový film Svatá (hlavní role Bohdalová, režisér Strach), brát jako výsměch všem Čechům a Češkám, kteří v gulazích skutečně skončili. Není divu, že si Strach s Bohdalovou na premiéře filmu tak notovali.
Věra Sosnarová si prostě své zážitky z gulagu bohapustě vymyslela, Strach je podle beletrizované formy hodnověrně natočil a Bohdalová i ve svém pokročilém věku odehrála. A Česká televize dodala příběhu punc oficiality, aniž by alespoň náznakem přiznala, že jde o zfilmovanou fikci.
Možná by stálo za to připomenou, že Věra Sosnarová, která si příběh vyfabulovala, si požádala o kompenzaci za každý měsíc, který v gulazích prožila. „Za bezmála dvacetiletý pobyt v táborech (mj. tři roky v uranových a zlatých dolech, osm let lesních táborů atd.) nárokovala Věra Sosnarová u českého státu odškodné ve výši téměř tři miliony korun,“ píše ve své studii Adam Hradilek.
Strach i Bohdalová si svou gáži bezesporu zaslouží, práci odvedli. Otázkou je, zdali si jsou vědomi, že se podílejí na dalším šíření lží. Oba se totiž tváří, že příběh je jen filmovým ztvárněním, s jistou dávkou autorské licence, skutečného příběhu.
