Článek
Kundremukh je město v indické Karnatace. Stále stojí, ale zatímco na konci 20. století jste se v něm ubytovali, najedli v mnoha restauracích či pouličních stáncích a mělo časté dopravní spojení, teď jsou okenice hinduistického svatostánku napevno přibité, do mešity chodí tři lidé, nemocnice je uzavřená a skrz beton velkého školního hřiště prorůstají několikaleté kmeny náletových dřevin.

Autobusová zastávka kdysi živoucího města
Název města znamená v překladu „horský hřeben ve tvaru koně“ a v době své největší slávy tady žily tisíce lidí pracujících zejména v nedalekých dolech na železnou rudu a na ně navázaných službách. Ředitelství dolů si bylo natolik jisté svou pozicí, že překračovalo všechny možné pravidla vedoucí k zachování přírodních hodnot, což v roce 2006 vyústilo v zastavení dolů. Lidé v Kudremukhu přišli o prací a podobně jako na americkém západě v době skončení zlaté horečky se z něj stalo město duchů.

Tady si basket nezahrajete
Korpulentní Parvatamma byla jedna z žen, které tu zbyly poté, co tlak ekologických organizací vedl k uzavření zdejších obřích dolů na železnou rudu. Vedla malý a po většinu času nevyužitý stánek s občerstvením. Provoz by ji neuživil, na živobytí jí přispívalo vedení bývalých dolů rentou 1000 rupií.

Stánek s občerstvením, který je pozůstatkem bývalé slávy
Historie Kundremukhu sahá až do doby Indického království Vijayanagara. V 19. století zde začali britští kolonialisté těžit železnou rudu, jejíž naleziště patří k nejrozsáhlejším na světě. V roce 1976 byla založena společnost Kudremukh Iron Ore Company Limited (KIOCL), která se stala hlavním producentem železné rudy v oblasti. Z oblasti nalezišť bylo nutno přesídlit tisíce lidí. Společnost si v boji o zisk počínala doslova ve jménu sloganu „po nás potopa“. Například v roce 1994 zvýšila bez povolení výšku vodní hladiny v přehradě Lakya, což vedlo k zatopení 340 hektarů hustých lesů. Během dvaceti let stihlo vytěžit 150 milionů tun železné rudy. Těžená ruda putovala potrubím do 110 km vzdáleného zpracovatelského závodu v Panamburu. Ruda se zde měnila na pelety (zařízení na pelety mělo kapacitu 3,5 milionu tun ročně), jež dále putovaly do Číny, Íránu, Japonska či na Tchaj-wan.

Příroda si bere, co její jest
Ve městě zůstalo jen pár desítek lidí, ovšem existuje naděje, že se ruch do oblasti vrátí. A s ní i plánovaná těžba desítek milionů tun rudy. Co bude s přírodou, která se pomalu začala vracet zpět, to není těžké si domyslet.

Škola, nemocnice, úřady… čekají, že se lidé vrátí