Článek
V knize najdete abecedně seřazených 39 zemí (včetně Ruska, které leží z naprosté většiny v Asii) a všechna jejich nehmotná kulturní bohatství, které se u UNESCO povedlo prolobovat.
O mnohých ještě bude řeč, ale chrání se u nás třeba neexistující vorařství a v Belgii pivní kultura. To slouží českému pivnímu průmyslu s jeho unifikovanými „europivy“ jako argument, že i naše pivní lemtání by si zasloužilo ochranu, které se jí zatím nedostává. Říkám to s plným vědomím toho, že i u nás jsou stovky malopivovarů s vynikajícími pivy.
Každá položka je doplněná fotografií, takže si čtenář udělá bližší představu, byť například v položce „Řízení lavinových rizik“ (Rakousko), jde víceméně o fotku ilustrační. Andorra, Francie, Chorvatsko, Itálie, Kypr, Řecko, Slovinsko, Španělsko a Švýcarsko mají zapsány znalosti techniky stavby kamenných zdí nasucho.
Každý, kdo prochází krajinou v Anglii či Irsku, jich uvidí desítky kilometrů, ale suché Brity zřejmě nenapadlo, aby si dali chránit něco tak běžného, jako vymezování pozemků. „Umění stavět kamenné zdi nasucho je staré tisíce let. Spočívá ve vytváření konstrukcí z neopracovaného kamene pokládáním jednotlivých kusů na sebe bez použití jakýchkoli jiných materiálů,“ lakonicky shrnuje Miloš Hrdlička oč vlastně jde.
V Belgii, ale též v Itálii, Lucembursku, Německu, Rakousku a Švýcarsku mají zase znalosti tradičního zavlažování, v Belgii si pomocí UNESCO k tomu chrání pivní kulturu, protože „hraje důležitou roli v každodenním životě Belgičanů“. Faktem je, že belgická piva jsou mnohem roztodivnější než to, co nabízí český pivní trh, který navíc brutálně válcují velkopivovary, které navíc ani nejsou české (ano, mám na mysli japonskou Plzeň či Radegast).
Naštěstí zdaleka nejde jen o dědictví, které má poněkud pofiderní charakter. Pivo je denním „kulturním fenoménem“ i u nás a tradiční zavlažování taky, byť ne v tak rozsáhlé míře. Coby nehmotné dědictví je chráněná celá řada slavností, včetně českého masopustu na Hlinecku nebo slováckého verbuňku, či zajímavých činností, které se ještě provozují, ale mizí. Namátkou: lov krevet na koních, sicilské loutkové divadlo, tradiční výroba houslí v Cremoně či umění paličkování krajek ve Slovinsku.
Knížka ukazuje Evropu v zajímavé pestrosti, přičemž některé informace jsou opravdu tak zajímavé, že by je člověk chtěl vidět na vlastní oči (řemeslné zpracování mramoru na ostrově Tinos nebo výroba slavnostních květinových koberců v Polsku). Na druhou stranu odhaluje, že státy zkouší, co všechno se jim podaří protlačit.
Německo má uznané sdílení společných zájmů v družstvech. Porodní asistence: znalosti, dovednosti a postupy prošla v Kolumbii, Kyrgyzstánu, Lucembursku, Německu, Nigérii, Slovinsku a Togu.
Ano, u nás v Česku sice máme na porodní asistentky školy, ale to bude pro UNESCO zřejmě málo. Nenechte se zmást tím, že Kolumbie či Togu nejsou v Evropě, pokud je daná činnost chráněná i jinde, autorstát jednoslovně zmiňuje.
Knihu můžete otevřít naprosto kdekoli, a vždycky budete překvapení. A pokud si plánujete výlet po Evropě, tak si ho díky publikaci můžete obohatit, byť část akcí se odehrává jen v omezeném čase. Typicky náboženské slavnosti či vítání jara. Ale rozhodně stojí za to ji alespoň prolistovat. Nečekejte klasiku typu barokního sloupu v Olomouci nebo historickou zástavbu v Krakově, protože kniha je věnována nehmotnému dědictví. Toje je celosvětově přes 700 položek a v Evropě přes 200.
Hrdlička M., Nehmotné kulturní dědictví UNESCO, Brno, nakladatelství JOTA, 2025, ISBN 978-80-7689-547-8
