Článek
„Děkuji, že jsem dostal příležitost vystoupit ve městě, které je u nás proslavené výrobou toho nejprůměrnějšího piva,“ dovolil jsem si před lety zaprovokovat při uvádění výstav fotografií v Plzni.
Reakce byla očekávaná. Plzeň je přece světoznámá a uznávaná! Jenže já nemyslel pivo, které je známé pod jménem Plzeň. „Gambrinus se přece taky vaří v Plzni, ne?“ reagoval jsem na očekávané výtky. „No jo, ale to tady nikdo nepije,“ objevily se chápající úsměvy mezi přítomnými.
Není pravda, že by ho nikdo nepil, byť chuťově, podobně jako v případě jiných zahraničních velkopivovarů, nijak nevyniká. Plzeň, Radegast i Velké Popovice patří Japoncům, stejně tak jako ústecký Zlatopramen i Březňák. Aby toho nebylo málo, tak Lobkowicz patří Číňanům a rakovnický Bakalář firmě se sídlem na Kypru, kde v představitelstvu a dozorčí radě sedí podezřele mnoho ruských jmen. Jediný velký český pivovar je Budvar, který, co se chuti týče, může být etalonem průměrnosti.
To ale neznamená, že se u nás nevaří skvělá až vynikající piva. Jen je nesmíte hledat pod „světovými“ značkami. Ty totiž nejsou nejznámější proto, že by byly nejlepší, ale proto, že si mohou dovolit platit týmy píáristů a marketérů. Zatímco stránky malopivovarů často vedou syn či dcera majitele, kteří k tomu mají navíc na starosti i sociální sítě.
Od Černé svině k Březí koze
Černokostelecká Černá svině i ostravská Černá Barbora jsou černé třináctky, stejně tak jako Rapl ze zaniklé krušnohorské obce Ryžovna. Březí koza z Vlachova Březí je tmavá dvanáctka a vymazlený Vojtěch z Ústí nad Labem je polotmavá dvanáctka. Stejně by se dalo pokračovat u světlých piv: Mazel z Ústí nad Labem, Richard z Brna, Nachmelená opice z Krnova. Ochutnal jsem všechny, podobně jako desítky jiných piv z malopivovarů, přičemž u některých si podobnou zkušenost už nezopakuji.
Pivo, které už neochutnáte. Pivovar U Bezoušků zanikl
Pivovar Millenium z ústeckých Neštěmic měl pivo nechutné, ale časem se provařil (tedy získal zkušenosti) téměř k dokonalosti, nicméně zkrachoval. Dnes jsou pivní tanky jen vyleštěnou atrakcí, kterou můžete obdivovat cestou na zahrádku. V tamní původně pivovarské hospodě teče pivo japonských majitelů. Skvělé pivo, na které se dá už jen vzpomínat, bylo z Koutů na Šumavě. Totéž platí i o zaniklém průhonickém pivovaru U Bezoušků.
Byť v reklamních sloganech tvrdí velkopivovary opak, v první řadě nestojí kvalita, ale zisk. Ten je důvodem, proč velké pivovary cenově podrážejí nohy hospodám. „Proč by si u nás dávali točené, když naproti v supermarketu koupí petku za polovic,“ povzdechl si několikrát majitel litoměřické nádražní hospody U Berešů Libor Bereš. Odpověď je jednoduchá. Prodá se toho víc. A větší prodeje, vyšší zisky.
Anketa
Zatímco u malopivovarů jsou sládci někdy přímo spolumajiteli pivovarů, takže se opravdu snaží, majitelé velkopivovarů sedí daleko za hranicemi a sledují hlavně účetní uzávěrky. Jinde zase majitelé přímo vedou hospodu a vědí, jak těžko se buduje a jak snadno se ztrácí dobré jméno.
U velkopivovarů na tom zas až tak nezáleží. Ti mají odbyt zajištěný v supermarketech a tisícovkách hospod, které hrají na jistotu, nebo nemají možnost odebírat pivo z drobných výroben. Velké hráče nic netlačí k tomu, aby vařili lépe. Navíc každodenní pijani, a že jich u nás je, nemají rádi změny.
Plzeň bývala polská i ruská
Bezesporu se shodneme, že základní ingrediencí konkrétní značky piva je voda, která je obsahem minerálů a iontů unikátní pro každou studnu. Není tedy možné vařit stejné pivo v různých zemích. Přesto se to děje, pivovar Asahi nemá problém vařit „Velkopopovického Kozla“ v celé řadě zemí. Vlastní „Plzní“ se mohli pochlubit jak Poláci (pivovar v Tychy), tak Rusové (pivovar v Kaluze). Japonci s ruskou a polskou „Plzní“ sice skončili, aby „podpořili autenticitu značky“, ovšem až poté, co tenhle pokus udělali. Co kdyby to vyšlo?
Dve Cikánky z Kašperských hor
Nebojte se ochutnat
Něco takového by malopivovary, pro které je každý zákazník malým dárkem, ani nenapadlo. Snaží se prosadit si svou recepturu a chuť. Teprve, když ochutnáte nějaká lokální piva, a budete mít porovnání, tak zjistíte, jak průměrná je běžná produkce velkých pivovarů. A kdyby vám to nesedlo, vrátit zpět se můžete vždycky.
Nikdy není zaručeno, že vám každé pivo z lokálního pivovaru bude chutnat. Kolik lidí, tolik chutí. Přesto to zkuste. Třeba přijdete na to, že domácí péče a neustálý boj o přežití dává malopivovarům do ruky obrovskou snahu být co nejlepší.
Ti opravdu velcí se musí spokojit s průměrem. Mimo jiné proto, že mají průměrného konzumenta. Ten, kdo do sebe nalije deset piv a považuje to za normu, opravu není fajnšmekrem, který by si zasloužil něco lepšího.
