Rok poté: teprve požár ukázal, jak přírodu chránit

Rok po požáru v národním parku České Švýcarsko ukazuje zelenající se spáleniště následující: ideální je nechat obnovu na ní samotné a chránit ji před lidmi. V zákoně 161/1999, kterým se Národní park České Švýcarsko vyhlásil, se doslova píše: „Posláním národního parku je uchování a zlepšení přírodního prostředí, ochrana jedinečných geomorfologických hodnot, planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zachování typického vzhledu krajiny.“ Typickým se myslí přirozený, přírodě blízky, původní.

„Borovice, břízy, duby a osiky jsou světlomilné dřeviny. Aby se jejich semenáčky uchytily, potřebují být zbaveny konkurence. K tomu jim oheň může velmi pomoci. Borovice kolem sebe sype hořlavými silicemi naplněné jehličí. Silná borka vzrostlé borovice chrání, požár menší intenzity snadno přežijí. Bříza je naopak sebevražedný atentátník, její bílá, odlupující se borka je tak naplněna silicemi, že vzplane i mokrá. Nadzemní části osik a bříz oheň často nepřežijí, v podzemí ale zůstanou životaschopné, rychle obrazí z kořenů a spolu s borovicí také spoléhají na drobná semena, která rozešlou po větru. Borové, březové a osikové porosty proto běžně najdeme na místech, kde v minulosti často hořelo,“ píše entomolog Lukáš Čížek na stránkách časopisu Vesmír.

Právě tyto druhy, v popředí s břízou, jejíž lehká semena se na uhlíkem obohacená spáleniště snadno dostanou, začínají být na rok starém požářišti doma. Zelenají se mezi torzy smrků a v místech, kde si v minulosti lebedily severoamerické vejmutovky. Mimochodem s nimi Správa národního parku dlouhodobě, ale neúspěšně bojovala. „Největší síla hoření byla dosahována v dospělých smrkových lesích odumřelých v důsledku recentní gradace lýkožrouta smrkového, nejnižší síla hoření byla dosahována v dospělých bukových lesích. Intenzivně hořely i holiny,“ napsalo Ministerstvo životního prostředí (MŽP ) ve studii, která se zabývala faktory vzniku a šíření požáru.

Jak vidno, požár prospěl danému místu víc než dvě desítky let ochranářského snažení. Zlikvidoval část nepůvodního porostu a dal šanci vzniknout novému, přirozenému a méně hořlavému typu lesa. Což je něco, k čemu by mělo směřovat ochranářské snažení, byť ne tak radikální formou.

Oheň skutečně udělat značné škody na lesních porostech, sežehl rostliny a zahubil miliardy půdních organismů, z nichž naprostá většina je pod rozlišovací schopnosti běžného turisty. Shořela hnízda ptáků i stromy s hnízdními dutinami, mezi oběti možná budou patřit veverky, netopýři, brouci i drobní myšovití hlodavci, byť Ministerstvo životního prostředí udává, že „při pochůzce nebyly nalezeny stopy po mrtvých obratlovcích v důsledku požáru. Většina jedinců patrně dokázala před ohněm uniknout“.

Zároveň ale vyčistil prostor od dřevin, které tady nepatří (smrk, vejmutovka) a částečně „uklidil“ souše po kůrovcové kalamitě. „Oheň zlikvidoval značné množství nahromaděné biomasy a uvolnil značné množství živin, které jsou snáz dostupné pro rostliny. Plocha již začíná zarůstat mechy a bylinným patrem, objevují se i semenáčky zejména listnatých dřevin. Postupně se tak do půdy začne vracet organická složka,“ píší Dana Vébrová a Richard Nagel ve zpravodaji Správy národního parku. Ideální stav pro to, aby přírodovědci situaci sledovali, učili se z ní, ale nezasahovali do ní. Možná by naopak pomohlo v dalších, přísně vybraných a pečlivě hlídaných částech NP řízené vypalování, které řadě organismů vyloženě svědčí.

„Nacházíme důkazy, že se požáry v tomto regionu vyskytovaly a většina ekosystémů v průběhu jejich vývoje s tímto disturbančním faktorem interagovala,“ píše ve zmiňovaném materiálu MŽP.

Vyhořelá část národního parku je v podobné situaci jako třeba vytěžené lomové jámy. Mnohokrát se ukázalo, že ideální je nic nedělat a nechat na přírodě, ať si poradí sama. Nepotřebuje k tomu dotace ani odborná vyjádření.