Čína a Rusko: Různé strategie, jak získat další území

Nejprve je potřeba přiznat, že Čína, na rozdíl od současného Ruska, rozhodně patří mezi světové velmoci. Obchodně, politicky i coby jaderná velmoc. Zatímco všichni doma máme něco z Číny (trička, komponenty v počítači, Tik Tok v telefonu dětí), z Ruska toho bude mnohem méně. Pokud vůbec něco. Jediné, čím se Rusko může pochlubit, je ropa. A jaderné zbraně, přičemž nikdo neví, v jakém jsou stavu.

Čína deklarovala, že do roku 2027 bude Tchaj-wan její. Zaznělo to dokonce z úst amerických vojenských představitelů. „Víme, že (čínský prezident) Si Ťin-pching nařídil své armádě, aby byla připravena k invazi na Tchaj-wan do roku 2027. Lidová osvobozenecká armáda (PLA) buduje potřebné kapacity – závratnou rychlostí. PLA na to trénuje každý den. PLA se připravuje na skutečnou invazi,“ řekl americký ministr obrany Pete Hegseth.

Horizont dvou let je poměrně krátký, takže pokud to myslí vážně, téměř určitě se toho dožijeme. Jenže cíle a přístupy k tomu, jak získat další území jsou rozdílné, dokonce i v případě, kdyby Čína sáhla k ostré fázi války. Na diplomatické frontě se bojuje už desítky let. Čína si penězi zavazuje celý svět, a to nejen tím, že si kupuje a podmaňuje obrovská území v Africe i Asii, ale uzavírá (ve smyslu kupuje si) dlouhodobé „partnerství“. To, že se dlouhodobý čínský přístup vyplácí je vidět na okupaci Tibetu. Vlastně se s tím všichni, kromě Tibeťanů, nějak smířili.

V případě, že by se Čína vrhla do boje o Tchaj-wan, „partnerské země“ ji jen těžko odsoudí, přestanou s ní obchodovat, dodávat zboží a suroviny a uvalí sankce. Ne náhodou si Čína dlouhodobě zavazuje strategické lokality v Africe i Asii, protože ví, že válka je drahá záležitost a ona bude potřebovat zdroje nyní i v budoucnu. Čína je typický maratonec, běžec na dlouhé tratě s vidinou cíle.

Nic z toho Rusko neudělalo, a nyní už ani nemůže. Jednak se dostalo do společenské izolace, a navíc k tomu nemá peníze na to, aby si, podobně jako Čína, vytvářelo „ekonomické přátelství“. Svým chováním dosáhlo Rusko toho, že jeho ropa se dostala na úroveň krvavých diamantů. Pořád má svou cenu, ale slušný člověk se s ní, pokud nebude muset, nechce špinit. Čínu spojuje s Ruskem jen vidina diktatury, kterou nějak ze setrvačnosti nazýváme komunismem. Ten možná v Rusku vznikl, ale Číňané ho uchopili mnohem lépe.

Sankcemi postižené Rusko potřebuje zdroje ber kde ber. Od těch lidských ze Severní Koreje po geologické, na které si brousí zuby na Ukrajině. Navíc v rámci vnitřní propagandy nutně potřebuje mediálně prodat nějaký pevný územní zisk, který propagandisticky prodá jako velké vítězství ve smyslu „udělejme Rusko znovu velké“. To, že nyní platí životy svých lidí, se do toho jaksi nepočítá.

Zatímco Čína si obchodně zavazuje Indii, Putin jen prodlužuje „vyjednávání“, aby nemusel přestat bojovat a dobývat.

Čína, stejně tak jako Rusko, má své „gulagy“ a vraždí nepohodlné lidi. Jen mnohem více ve skrytu. Zatímco v Rusku se vypadává z oken, v Číně se potichu mizí. Stačí si jen vzpomenou na českou delegaci, která naivně jela do Číny hledat poradce tehdejšího prezidenta Zemana. Stalin prý měl prohlásit, že když není člověk, tak není problém. Asi to nemyslel tak, že bude své problémy vyhazovat oknem. Číňané, na rozdíl od ruských komunistů, ho pochopili.

Pokud Čína napadne Tchaj-wan, na což se evidentně připravují obě strany, bude to u nás prezentováno, podobně, jako když Rusko napadlo Ukrajinu. „Bereme si jen to, co nám patří a bylo kdysi naše“. Pravda je sice přesně opačná, Čínská republika (což je oficiální název Tchaj-wanu) je to, co po komunistické revoluci zbylo z veliké Číny po komunistické revoluci. Jenže upřímně, kdo zná historii Čankajškovy Číny? A kdo rozlišuje mezi demokratickou Čínskou republikou a komunistickou Čínskou lidovou republikou?