Škeblice asijská obsazuje Česko. Přírodovědci volají o pomoc

Nejde o žádného drobečka, délka ulity dosahuje až 25 cm a váha dospělého jedince může být až 1,5 kg. Není divu, že je v Asii chována jako zdroj bílkovin.

Nové záchyty ukazují, že se začala šířit Českem, a proto Agentura ochrany přírody ve své tiskové zprávě žádá veřejnost o pomoc. „Škeblice se šíří především prostřednictvím ryb infikovaných larvami, a to jak při přirozené migraci ryb, tak při převozu ryb lidmi při zarybňování. K šíření však může přispět i snaha o záchranu škeblí, uvízlých v bahně vypuštěného rybníka. Zde je třeba dbát vždy velké opatrnosti, měkkýše nikdy nepřemísťovat na jiné lokality a při jakémkoliv podezření na výskyt nepůvodního druhu informovat odborníky,“ informuje Správa CHKO Žďárské vrchy. Hlavním problémem je její konkurenceschopnost. Časem by mohla úspěšně vytlačovat místní druhy.

„Barva povrchu lastury je často variabilní a liší se mezi lokalitami, většinou však bývá černošedá, s odstíny zelené a hnědé, často s příměsí tmavě fialové barvy. Dobrým poznávacím znakem je také vnitřní strana lastury, často s nápadně růžově zbarvenou perletí,“ píše Karel Douda v časopise Živa.

Samice dokáží vypustit desítky tisíc larev, které se uchytí na rybích hostitelích, kteří je roznesou dál po toku. Podle něj dokáží larvy využívat pravděpodobně jakýkoli druh ryby vyskytující se v našich vodách. „Původní areál škeblice se nachází v mírném až tropickém pásu východní Asie, v povodí řek Amur, Jang-c’-ťiang a okolní oblasti, kde jde o nejběžnější druh mlže,“ dodává Douda.

Informace o výskytu uvítá zooložka Jana Hejtmánková (jana.hejtmankova@nature.cz). Ideální je nalezené schránky nafotit, stačí mobilním telefonem. K určení pomůže nějaké obecně známé měřítko (mince, krabička zápalek…) a ještě lepší je, pokud se podaří vyfotit několik různě velkých jedinců. S uvedením místa nálezu zašlete snímky na výše uvedený e-mail.

Byť škeblice pochází z teplých oblastí Asie, dokáže přežít i dlouhou zimu se zamrzlou hladinou rybníka. Podle odborníků vytvořila škeblice v Polsku soběstačnou populaci a přetrvala 19 let v ne zrovna ideálních teplotních podmínkách. Průměrná roční teplota na lokalitě byla 7,4 °C, průměrná teplota nejchladnějšího měsíce - 3,7 °C, a ledová pokrývka byla průměrně 73 dnů. V praxi to znamená, že by mohl úspěšně zahájit svou pouť českými i moravskými rybníky.

„První exempláře (druhu) Sinanodonta woodiana byly nalezeny v slepém rameni řeky Dyje u Břeclavi. Toto mrtvé rameno je spojeno s říčním tokem,“ píše Luboš Beran v odborné studii poté, co byly mezi našimi druhy vodních měkkýšů 9. září 1996 nalezeny i schránky škeblice asijské. Nejedná se tedy o úplnou novinku na našem území. Podle poškození ulit si na měkkýších zřejmě pochutnala ondatra, což znamená, že i tento invazní druh má u nás svého predátora. Ironií je, že i ondatra je přistěhovalcem, ovšem nikoliv z Asie, ale ze Severní Ameriky.

Škeblice se podle Berana doputovala do našich vod spolu s tolstolobikem bílým a tolstolobecem pestrým, kteří se vyskytují v dolní části Dyje. Tyto asijské ryby se k nám ve větším množství začaly dostávat po druhé světové válce.

Už tehdy se předpokládal další neobjevený výskyt. Ve studii publikované v prestižním Scientific Report je škeblice značená za „úspěšný globální invazní druh, který se šíří pomocí svých larev s komerčně obchodovanými rybami.“ Dnes už jí k šíření pomáhá i běžná rybí populace.