Článek
Nikdy jsem v Izraeli nebyl, ale zároveň jsem nikdy nečetl tak výstižný popis Izraele, jaký použil David Shorf ve své knize. Přesně tak si totiž zemi Davidovy hvězdy představuji.
Na úvod se musím přiznat ke dvěma faktům. Za prvé: autora knihy Sloužil jsem v Gaze neznám. Za druhé: stejně jako on pocházím z Ostravy. To jsou dva faktory, které můj pocit z knihy ovlivnily. Nemám potřebu ho chválit, není to kámoš, ale chápu jeho pohled na svět.
Pokud pocházíte z dřívějšího ocelového srdce republiky, kde si bývalí havíři neberou servítky, kde se miluje rychlé řešení problémů, a kde se extrémně rychle dozvíte, že se chováte jako hovado, tak je vám blízký drsný humor a odporné lhaní si do vlastní kapsy. Musím říct, že tenhle až nepříjemně přímý způsob chovaní mi imponuje, a možná proto mi Shorfův způsob písemného projevu vyhovuje. Neokecává, nepřikrášluje.
Natvrdo přiznává, že v Izraeli „dramatizoval“ svou vojenskou zkušenost z „Československa“, která nespočívala v tom, že by narukoval, ale v tom, že jako vysokoškolák absolvoval část vojenského výcviku. Pro mladší ročníky - šlo o naprosto směšný a stupidní „výcvik“ jeden den v týdnu, kdy jste odpoledne šli domů, tedy žádná kasárna. Typicky švejkovsky se oženil, aby manželku, kterou vlastně ani moc nemiloval (nic takového v knize nenaznačuje, naopak zdůrazňuje pravou motivaci svatby) vyvázal z vojenské služby. Povedlo se.
Shorf přesto správně odhadl, že buzerace, šikana a extrémní strach z toho vydat vojákům zbraně s ostrými náboji (protože by se mohli mstít za šikanu a buzeraci) byly na hony vzdálené vojenské službě v IDF (izraelské obranné síly). Tam totiž měli vojáci své zbraně u sebe pořád a uměli je použít.
Můžete si myslet, a autor vám to ani náznakem nevyvrátí, že ortodoxní Židé parazitují na většinové společnosti, kterou se nechávají chránit a odmítají se na společné ochraně podílet. Svůj přístup jen naznačuje ve chvíli, kdy například ortodoxním odmítli se ženou dát „tradiční úplatek“ během svatby, protože je to prý obvyklý a zavedený postup. Vtipně popisuje bizáry typu strážními věžemi obklopené vojenské středisko v Gaze, kam jsou najímání arabští zametači a uklízeči.
Naznačuje komplikovanost vztahů, kdy se po úspěšném, ale i neúspěšném útoku zavřou hranice mezi Palestinou a Izraelem, na což doplatí ti z Arabů, kteří chodí denně do Izraele pracovat. Stejně tak jsou postiženi jejich izraelští zaměstnavatelé, kteří Arabům platí méně, než by museli platit Izraelcům. Jenže když jsou zavřené hranice… Strůjci útoku to ví a včas se podle toho zařídí.
To, co je na Shorfově knize cenné, je vtipný popis, čeština a autenticita. Izraelce by neohromil, protože jeho zkušenosti jsou běžné pro tisíce z nich. V zemi je povinná vojenská služba.
Právě brutální rozdíl mezi situací tam a tady je to, co činí knihu pro našince zajímavou. To platí zejména pro pamětníky, kteří zažili absurditu československé základní vojenské služby, která je v knize nejednou zmíněna. Publikace o 240 stranách trochu klame názvem, protože Gaza není to jediné místo, kde Sharf sloužil. Nicméně přiznejme, že je to jediné místo, o kterém český čtenář slyšel.
Název každé kapitoly obsahuje i název místa, kde se odehrává, takže ti zvědavější si pomocí Google Maps nebo aplikace Mapy.cz mohou zjistit, kde v Izraeli se autor v plné polní pohyboval.
Shorfův příběh začíná v Ostravě, pokračuje židovstvím a armádou, a končí přepisem podcastového rozhovoru Kecy a politika, který si můžete poslechnout na celé řadě platforem.
Titulek je skvělý, naprostá většina obsahu vtipná, upřímná a poučná, ale závěr úplně zbytečný a s knihou naprosto nekonzistentní. Doslovný přepis mluveného slova není úplně srozumitelný (chybí intonace), naráží na časově omezené události, které čtenáři nemusí být úplně jasné. Kdyby v knize podcastové finále zařazené nebylo, nic by se nestalo.
Shorf D.: Sloužil jsem v Gaze, 1. vydání, Praha, Cpress 2024, ISBN 978-80-264-5248-5
