Článek
Máme dobu postfaktickou a smějeme se internetovým memům. Což je skvělé, protože alespoň na chvíli nás to baví. Jenže o vteřinu později úsměv zmizí, protože dorazí poznání, že to, čemu se smějeme jako totální hlouposti jiní považují za naprostý a nezpochybnitelný fakt, kterému bezmezně věří. A je jedno, zdali se jedná o plochou Zemi nebo informaci, že Putin není fašista.
Peter Pomeransev se věnuje spíše tomu druhému, což není divu. Jako novinář narozený v Kyjevě raději emigroval, když na vlastní kůži poznal, že praktiky KGB o kterých mu vyprávěli rodiče, kteří je zažili, nezmizely. Autor je dnes odborníkem na mediální propagandu a z jeho knihy mrazí. Nejen, když mluví o Putinově Rusku, ale i o „obyčejné“ reklamě.
Anketa
Psychologická válka není žádná novinka, nicméně nové technické možnosti jí dávají mnohem masovější charakter. Pomerantsev vysvětluje, proč Islámský stát zveřejňoval brutální řezání hlav a komu byla videa určená, stejně tak komu patřilo vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. V obou případech šlo o masové šíření informace, které mělo mít nějaký psychologický dopad, stejně jako pouštění jihokorejských letáků nad území severního souseda.
Vysvětluje, že pojmy levičák či pravičák, komunista nebo nacista, jakoby se ideově vyprázdnily. Komunista přece nemůže být nacista, jenže podívejte se směrem ke Kremlu. Pokud máte pocit, že televizní vysílání, které sledujete, je „na vaší straně“, tak je to špatně. Skutečně objektivní zpravodajství by nemělo být na ničí straně, a pokud je, tak by to mělo být přiznané.
Ne jako v případě Idnes a Lidovek, které si nedovolili příliš kritický tón vůči svému majiteli. Kdo chtěl zůstat žurnalistou v tom skutečném a poctivém slova smyslu, ten odešel. Našli se tací.
Jiní zůstali a doufali, že majitel Babiš nezavolá a nezeptá se, jak to, že nepíšou o jeho tiskovce. Český příklad Pomerantsev nezmiňuje, jeho záběr je širší a čtenáři mají šanci nakouknout do fungování světových médií (např. CNN) a jednotlivých kauz. „Síť se změnila, po reportérech se chtělo, aby vyjadřovali spíše své pocity, než aby předkládali fakta, motivací se stala posedlost vydělávání peněz,“ píše o americké zpravodajské jedničce.
Miloš Zeman dlouhodobě trpěl mezinárodním věhlasem, kterého se dostalo Václavu Havlovi. To, že se v knize dostal do stejné věty s Donaldem Trumpem ho asi neuspokojilo. Píše se v ní o „zlidovění“ politiků až daleko za hranici slušnosti.
Trump je poslední nadějí na záchranu Ameriky a jen Putin dokáže pozvednout Rusko z kolenou. Takové vzkazy za úplatu dál šíří mediální agentury, nebo lidé, kteří absolutně nemají přehled o tom, co je demokracie, čím je užitečná a jak funguje, či prostě jen užiteční idioti, přičemž částečně se tyto pojmy mohou překrývat. Může se nám to nelíbit, ale Pomerantsev jasně dokládá, že Rusko je propagandistickou velmocí nejen na svém území a snaží se vysvětlit, jak se mu to povedlo.
Kniha Tohle není propaganda vysvětluje „posun od přímého střetu k nekontaktní válce, od fyzického prostředí k lidskému vědomí, od války ve stanoveném časovém období ke stavu trvalé války, jako součástí národního života.“ Na příbězích konkrétních lidí ukazuje, jak je Facebook nebo Youtube využíván v informační válce, kde nejde jen o změnu myšlení, ale kde jsou skuteční mrtví.
„Hinduističtí nacionalisté v uzavřených skupinách na sociálních sítích skrytě šířili pomluvy o muslimských řeznících a falešně je obviňovali, že porážejí krávy. Fanatici se pak vrhali na nevinné řezníky a pro změnu poráželi zase je.“
Po přečtení knihy si každý uvědomí, že na podobné informace, které mají vyvolat emoce (ty totiž v lidském rozhodování mají přednost před racionalitou) už taky narazil. Názory ze sociálních sítí rozdělují rodiny od dětí i partnery vzájemně od sebe. Nemusí jít o válku, či použití barelových bomb v Sýrii, stačí názory na očkování. Pomerantsev popisuje příklad, kdy plakáty hrozily znárodňováním domů, u nás můžeme vzpomenout na vyhrožování, že se migranti nastěhují do českých chalup. Kniha Tohle není propaganda není veselé čtení. Ale poučné. Ovšem obávám se, že poučuje poučené. Hodila by se do škol do hodin mediální výchovy, která zoufale chybí. Jenže tady opět narazíme na nepoučenost a neochotu. Výsledek mediální negramotnosti vidíme dnes a denně na sociálních sítích a konkrétní dopady chvíli poté, co se sečtou volební lístky. I proto je Pomerantsevova kniha tak důležitá.
Peter Pomerantsev: Tohle není propaganda, válka proti realitě, 2020, nakladatelství Dokořán, ISBN 978-80-7363-999-0
