Článek
Nejprve osobní zkušenost
Jezdím po světě jako nezávislý cestovatel, což v praxi znamená, že mi nikdo neříká, kam se mám podívat a žádný průvodce z cestovky mi naopak nezakazuje někam vlézt. Často někam vlezu, prostě to jen zkusím. Mým životním krédem je: v nejhorším to vyjde. Díky tomu jsem se dostal do továrny na doutníky v Barmě, rodinné továrny na rýžové nudle ve Vietnamu či tkalcovny šátků v Indii. Právě tam došlo k bizarnímu omylu.
Nejsem z Lonely Planet. Ale nepřiznal jsem to
Díky tomu, že jsem v ruce držel papírového průvodce Lonely Planet, z něhož trčely samolepicí štítky (což je můj oblíbený způsob označování poznámek), na krku mi visela velká zrcadlovka a z kapes vykukovalo několik objektivů, vyhodnotil šéf tkalcovny, že jsem ten, kdo vytipovává, co, či kdo, se do průvodce dostane. Nevymlouval jsem mu to a nechal si vysvětlit, co, a hlavně pro koho místní pracují.
Jednalo se o velmi prestižní značku, jejíž výrobky se prodávají za vyšší tisíce až desetitisíce korun, byť častěji se prodávají v eurech nebo dolarech. Mluvím o šátcích, kabelky jdou ještě výš, ale ty jsem vyrábět neviděl.
Anketa
„Když naši firemní prodejnu dostaneš do průvodce, tak ti jeden šátek dám a druhý máš za polovic,“ slíbil mi chlapík, kterého všichni uctivě zdravili a který mě prováděl dílnou. Nebyl to tedy žádný pomocný dělník. Představoval si to tak, že za rok přijedu s novým průvodcem, ukážu mu výsledek a domluvíme se. Samozřejmě, že jsme se nedomluvili, byl jsem v podstatě jen náhodný zvědavý kolemjdoucí. Navíc, mohl mě balamutit.
Šátky a látky připravené na export
Nicméně faktem zůstává, že prestižní značky dál využívají práce v zemích, kde je stále extrémně levná pracovní síla, a to včetně dětské.
„Nike, Gap, Tesco, C&A, Marks&Spencer a H&M, tedy firmy, které si v Karnátace nechávají šít oblečení, všechny uvedly, že se zavázaly platit zákonnou minimální mzdu,“ píše server Slow Femme a naznačuje, že doposud neplatily ani tu minimální mzdu. Indie má dlouhou historii výroby textilu a oděvů, sahající až 4000 let do minulosti, což v praxi kromě tradice sebou nese i dostatek kvalifikované síly.
Je potřeba bohatství a moc zviditelnit
Už v roce 1899 ekonom Thorstein Veblen tvrdil, že „nestačí být jenom bohatý a mocný, ale je potřeba bohatství a moc zviditelnit.“ Vytvořil slovní spojení „okázalá spotřeba“ a odtud byl jen krok k tomu, aby některé věci získaly na prestiži „značkou“, což není ani tak otázka kvality, jako marketingu. Důkaz je jednoduchý. Máte na výběr ze dvou výrobků (šátek, kabelka). Oba stojí stejně, desítky tisíc korun. U obou víte, že byly vyrobeny ve stejný čas, ve stejné továrně, jediné, čím se liší, že jeden prodává „prestižní“ značka. Pro který se rozhodnete?
Předváděčka na ulici
V tomto momentu je dobré si uvědomit, že prestižní oděvní firmy nejsou ničím jiným, než továrnami na zisk a využívají k tomu všechny možné psychologické triky.
Cokoli, co zvedne cenu, se použije. Už zdaleka nejde jen o ono klasické „levně koupit a draze prodat“, což samozřejmě platí stále, proto se šije v zemích, kde náklady jsou mnohem nižší. Do hry už dávno vstoupila psychologie, která má kupce přesvědčit, že koupí výrobku se posouvá výš na společenském žebříčku.
Přitom šátek se sebeoriginálnějším potiskem (který dnes už bez problémů navrhne umělá inteligence) není ničím jiným než čtvercem plátna, hedvábí, bavlny, silonu…
Totéž platí o slunečních brýlích, které nejsou ničím jiným, než levným plastovým výliskem, který vám někdo draze prodal. A vy koupili proto, že podobné měl na očích Tom Cruise alias Pete Maverick Mitchell v Top Gun.
Už se těším, až si v Indii koupím hedvábný šátek a budu si namlouvat, že kdyby byl vyrobený v jiné várce, tak mohl skončit ve francouzském módní butiku. To, že si zaplatím za značkové zboží neznamená, že si kupuji kvalitu, ale pocit prestiže.
