Článek
Operní zpěvačka Dagmar Pecková si své názory nenechává pro sebe. Sociální sítě prokládá citáty známých osobností, a to včetně politiků. Tím se pro ty, kdož s ní a s nimi nesouzní, stává v naší čím dál víc rozdělené společnosti, přinejmenším kontroverzní osobou. Občas se objeví v bulváru, který z principu všechno dramatizuje víc, než je u běžných médií zvykem. Ovšem nic z toho v knize není. Jsou v ní střípky ze života pěvkyně, vzpomínky, tak, jak je vidí ona sama.
Pomocí 101 krátkých příběhů mapuje svůj život, od vzpomínek na dětství, přes rozvod až po světoznámá vystoupení. Nejde o žádné fejetony s překvapivou pointou, prostě jen svižným, dobře čitelným a pochopitelným slohem popsané vzpomínky. Zprvu to vypadá jako kniha o tom, „jak jsem úžasná a všechny konkurzy jsem vyhrála.“
Ale každý ze zkušenosti ví, že svět se neskládá jen z úspěchů, obdivu a spolupráce se světovými scénami. Pádů bývá většinou víc než úspěchů. Jenže tady to tak nevypadá. „Drama, tragika, hluboká deprese i stín naděje – to vše z Mahlerovy partitury byl můj hlas schopen tlumočit posluchačům,“ hodnotí sama sebe Dagmar Pecková na straně 52. „Prý i hudebníci z drážďanské Staatskapelle psali dopisy na ředitelství opery po mém úspěchu na koncertě Evvina Verdi, abych dostala na jevišti víc příležitostí.“ To spíše než na dostatek pokory vypadá na hypertrofované sebevědomí.
Naštěstí dále v textu přiznává chvíle, kdy zapomněla text, což je při vystoupení na veřejnosti průšvih, nebo doma operní šaty. Takové věci se stávají a hoď kamenem, komu nějaká zapomnětlivost nezkomplikovala život. A příběhům takové přiznání pomáhá.
I přes zdánlivě jednoduchý, tedy příjemně plynoucí styl, se občas objeví zajímavé slovní spojení a přirovnání. Jako „červená nit krve a genů“, když píše o souznění se svým dítětem. V každém případě se autorka považuje za výjimečnou, výjimečně tvrdohlavou, která „nikdy nic nevzdává“a výjimečně drzou (prý už od mládí). Z popisovaných situací lze usoudit, že bude i výjimečně pracovitá, talentovaná a rozhodně si nenechá nic líbit.
„Tak já nevím paní Pecková, známe se pět minut a vy už jste mi stihla převyprávět celý váš život,“ řekl prý o ní doktor během vyšetření. Přesně tak působí i kniha. Každá kapitola se odehrává někde jinde, a to jak časově, tak geograficky, Praha střídá New York a na stránkách se míhají jeden interpret a dirigent za druhým.
Téměř zbytečný je závěr, kde je Dagmar Pecková představená. Vyznívá, jako kdyby editor nebo redaktor chtěl ukázat, jak moc je paní Pecková dobrá. Kromě zasloužené Thalie je zmíněná i Cena za zásluhy o Pardubický kraj či Stříbrná cena předsedy Senátu, kterou společně s ní získali fotbalisté nebo entomolog. Ne, že by si cenu nezasloužila, jen to vypadá jako křečovitá snaha se na poslední stránce ještě něčím pochlubit. Jako by nestačila světová pódia a slavní interpreti, se kterými spolupracovala.
Komu je kniha určená? Rozhodně ne milovníkům bulváru, skandálů, pomluv či srdceryvných životních dramat. Jde o popis místy hektického života, který rozhodně nekončí. Pokud máte rádi Dagmar Peckovou jako člověka, tak je určena vám.
Pecková D.: Ty vole se neříká, 2224, nakladatelství Kazda, ISBN 978-80-7670-199-1
