Úžasní netopýři: Yossi Yovel napsal fascinujícího průvodce světem netopýrů

Někdo netopýry obdivuje, jiný se jich bojí, většina lidí je ale téměř nerozlišuje. Yossi Yovel patří k té první skupině a jasně to dává ve své knize Úžasní netopýři: Tajný život jediného létajícího savce, najevo. Publikace o 407 stranách vám řekne o netopýrech všechno, na co jste se chtěli zeptat, a ještě mnohem víc.

Nejprve si řekněme, že kniha není jen o netopýrech v našem evropském pojetí, ale o celé skupině letounů, od krvesajných upírů a vampýrů po plodožravé kaloně. Kniha se skládá ze čtyř částí (Družnost, Echolokace, Evoluce a Ochrana přírody), v nichž je schováno 14 kapitol.

Autor je chiropterolog, což je něco úplně jiného než chirurg, byť mají doktorský titul. Řád savců, jimž se česky říká letouni, má latinský název Chiroptera, proto onen neznámě znějící název netopýří odbornosti. Osobní zkušenosti a odborné poznatky stmelené v zajímavé historky, to je nejsilnější stránka knihy. Pokud jste jen středoškolsky biologicky vzdělaní, tak textu budete bez problémů rozumět. Není potřeba se bát přílišné odbornosti. Bude vás bavit a vtáhne do děje. Posuďte sami.

Tady se mimo jiné dozvíte, jak je to s upířím krmením, kde se u nich vzala krev jako potrava, a zdali jsou altruisté. Umí se totiž krmit navzájem, a to dokonce i nepříbuzní jedinci, což ale na první pohled jde proti teorii sobeckého genu. Kaloň kladivohlavý má bizarní dutou hlavu, která mu pomocí rezonančních dutin pomáhá vytvářet zvuky podobné bučení skotu. Žije ve skupinách a na stromech. Takže si představte, jak asi zní bučící strom.

„Vidění“ pomocí zvuku, to je velká netopýří výsada. Pokud si myslíte, že je ve hře Dopplerův efekt, tak si to myslíte správně. Jenže netopýr dokáže zaměřit i můru sedící na listu nebo vlnu způsobenou pod hladinou plující rybou. Mimo jiné se v kapitole dozvíte, že někteří netopýři dokáží během hodiny přibrat pětinu své váhy, což by u metrákového člověka znamenalo 20 kg.

Krátce se zastaví i u rejsků a bodlínů, dalších savců, kteří se umí v prostoru orientovat díky echolokaci. A podle Yovela jsou echolokaci schopní používat i nevidomí lidé. Asi nejzábavnější je návod, jak pobláznit některé druhy můr, které večer víří svůj tanec kolem lampy. Prý na to stačí obyčejný klikr na psy. Jejich úniková strategie tkví v tom, že jakmile k nim dorazí netopýří zvukový signál, který je detekuje, padají k zemi, aby unikli z dosahu netopýřího radaru. Koho by nebavilo stát pod lampou a klikáním oblbovat můry. „Úžasné je, že pouhé dva neurony v každém uchu můry předají do jejího nervového systému dostatek informací o směru a vzdálenosti netopýra, aby se mohla rozhodnout pro vhodnou strategii úniku.“

Pokud máte rádi čísla a rekordy, tak netopýr parkový vážící méně než 10 g dokázal uletět 2 200 km z Lotyška do Španělska. V Pobaltí byl okroužkován a na jihu Evropy odchycen a kroužek ho prozradil. Evoluce není jen o historickém vývoji netopýrů, kapitola se mu dokonce věnuje jen okrajově. Spíše se jedná o pokračování „echolokační“ kapitoly. I tady se nevyhnete echolokaci. Kdo má přístroj, který netopýří ultrazvuky převádí na zvuky slyšitelné lidskému uchu, ten najednou zjistí, že netopýři jsou všude. V lese, nad rybníkem, na poušti. Echolokace je silným tématem rezonujícím celou knihou.

Co se evoluce týče, zmiňuje Yovel dnes už vyřešenou záhadu, zdali obří plodožraví kaloni i malí hmyzožraví netopýři mají společného předka. Jack Pettigrew totiž tvrdil, že kaloni jsou „létající opice“, tedy primáti, a své tvrzení opíral o anatomii optického aparátu. Kaloni se řídí zrakem, a nikoliv echolokací (výjimka rodu Rousettus je zmíněna). Dnes už je díky genetice dokázáno, že kaloni mají společného předka.

Ve jménech netopýrů se dají najít i zajímavé příběhy. Icaronycteris odkazuje na bájného letce Ikara, který se zřítil poté, co vzlétl příliš blízko ke slunci. V kapitole o evoluci má Icaronycteris své místo, neboť vyhynul. Onychonycteris, tedy „netopýr s drápy“ je jiným vyhynulým rodem, tentokrát pojmenovaným podle svého výrazného rozlišovacího znaku.

V kapitole o evoluci se o samotném vývoji skupiny letounů mnoho nedovíme, což je škoda. Yovela by mohl vyvrátit argument kreacionistů, že žádný neexistuje.„Existují tedy nějaké fosilní důkazy pro tento mimořádný evoluční vývoj?“ ptá se stránka Creation Ministries International.

„Když jsem v roce 2006 začínal doktorát, věděli jsme o 900 druzích netopýrů. Dnes jich známe přes 1 400,“ píše autor. V roce 2025 jich bylo 1 500. To v porovnání s jinými savčími skupinami vůbec není málo. Například kočkovitých šelem je přes 40 druhů, ale běžný člověk jich vyjmenuje víc než netopýrů. Určitě znáte tygra, rysa, lva, geparda nebo levharta. Kolik vyjmenujete netopýrů? Tak vidíte.

Na ochranu přírody ve spojení s netopýry narazíte ve stejný okamžik jako na mříž chránící přístup do štoly. Mohla by tam být ocelová vrata, ale tou by netopýři neproletěli.

„V Izraeli jsou kaloňové považováni za estetickou obtíž, zejména pro majitele vil, jejichž bílé zdi znečišťují hnědooranžové exkrementy. Vždycky je povzbuzuji, aby tyto hnědooranžové šmouhy na bílých stěnách vnímali jako živý architektonický prvek, ale většina lidí zůstává nepřesvědčena. Chtějí, aby netopýři zmizeli.“

Samozřejmě, že by se našel moderní umělec, který byl pokálený barák mohl považovat za umělecké dílo, ale přiznejme si, že ti mezi majitele bílých vil většinou nepatří. Netopýři mají mnoho přirozených predátorů, přičemž člověk figuruje na čelních příčkách. Nejen, že se velké druhy běžně konzumují, ale člověk jim poměrně rychle bere jejich přirozené prostředí.

Yossi mimo jiné zmiňuje větrné turbíny, jejichž lopatky rotují rychlostí až 300 km za hodinu, na což netopýří echolokační systém není stavěný. Řeč je i o barotraumatu vyvolaném prudkou změnou tlaku v okolí lopatek. Pomineme-li pověsti a negativní image, které někteří netopýři získali kvůli své chuti na krev, nočnímu životu nebo neznámým smyslům (čemu nerozumíme, toho se bojíme), nepomohla netopýrům ani covidová nákaza, která je s nimi spojována.

Netopýři sice umějí létat, ale k jejich šíření přispívá i člověk. „Jednou byl do mé laboratoře doručen netopýr, který se ocitl v armádním transportu vracejícím se z tajné mise, a člověk, který mi ho předal, odmítl prozradit zemi jeho původu.“

Kniha je určena všem, kteří se zajímají o přírodu, její neznámá zákoutí, a touží vědět víc. Není určena milovníkům bulváru, byť by alespoň některé informace mohl převzít bulvár a příběhy „krvežíznivých netopýrů“ zpracovat s kreativitou sobě vlastní. Jde o čtivou a seriózní publikaci plnou příběhů z vědeckého světa. Můžeme si myslet, že svět je čím dál zaměřený na peníze a lidem stačí klipovité, „tiktokovité“ informace. Naštěstí knihy, jako jsou Úžasní netopýři, Propletený život (zaměřeno na houby), či Desatero smyslů (zaměřeno na zvířecí smysly v širokých souvislostech) dávají naději, že zdaleka ne všichni se s podobným jednoduchým a zjednodušujícím viděním světa ztotožňují.

Yossi Y., Úžasní netopýři, 2025, Euromedia Group, ISBN 978-80-284-0545-8