Víte, jak dlouho vydrží dvacetidolarovka v oběhu a proč už není zelená?

Stejný odstín zelené u dolarových bankovek byl pro uživatele poněkud matoucí. Zatímco v případě eurobankovek má každá hodnota jinou barvu, dolary jsou barevně velmi podobné. Pokud někdo „trefil“ správný odstín tisku, mohl se pustit do padělání dvacetidolarovek i stodolarovek. Přesto snaha o zabránění vzniku padělků stála za zvolením zelené barvy dolarovek.

K nástupu amerického dolaru došlo během americké občanské války. Někteří šizuňkové měli tendenci vyškrábat hodnotu bankovky a nahradit ji jinou číslovkou, nebo bankovku vyfotit a snímek použít při placení. Zelená barva, která na tehdejším černobílém snímku nebyla rozeznatelná druhému padělatelskému pokusu bránila. Navíc byl zelený inkoust levný, široce dostupný a odolný vůči fyzikálním i chemickým změnám. K tomu Američané vnímali zelenou jako „stabilní“ barvu, podobně jako červená se bere za „agresivní“ či „vyzývavou“. Tereza Pulkrtová dokonce na téma „agresivní červené“ napsala diplomovou práci s názvem Vliv červené barvy na vnímání atraktivity ženy.

Leč vraťme se zpět k zelenému dolaru. Použití kombinace zelené a černé se připisuje arménskému chemikovi jménem Christopher der Seropian. Zatímco v USA jsou nejpadělanější dvacetidolarovky, v zámoří je to stodolarovka. Dvacky nemají tak vysokou hodnotu, aby pokladní kontrolovala každou zvlášť, ale na druhou stranu nejde o úplně zanedbatelnou částku. USA se ve své době připojily ke zlatému standardu zavedenému Bank of England v roce 1717.  V praxi to znamenalo, že bankovky bylo možné v bance vyměnit za zlato o stejné hodnotě.

S novými technologiemi důvod čistě zeleného potisku dolarů padl, stejně tak už v bance dolary za zlato nevyměníte. Barevnou podobu dostaly dolary až v 21. století. Padělateli oblíbená dvacetidolarovka získala nový kabát v říjnu 2003. O rok později ji následovala padesátidolarovka.

Dnes už jsou dolary chráněné celou řadou bezpečnostních prvků, od měňavého inkoustu, přes mikrotisk, který je tak jemný, že se během běžného kopírování rozmaže. Následují do bankovky vnořená polymerová vlákna (u každé hodnoty na jiném místě) a samozřejmostí je vodotisk. Zatímco stodolarovku držel v ruce každý, kdo do USA vycestoval, tak málokdo tuší o existenci bankovky o hodnotě 100 000 dolarů. Je na ní portrét Woodrowa Wilsona a sloužila k převodu peněz mezi bankami. Teoreticky se tedy do rukou veřejnosti vůbec neměla dostat.

Podle americké Federální banky je odhadovaná průměrná životnost dolarových bankovek následující: jednodolarovka vydrží v oběhu zhruba 6,6 roku, pětidolarovka 4,7 roku, desetidolarovka 5,3 roku, dvacetidolarovka 7,8 roku, padesátidolarovka 12,2 roku a stovka 22,9 roku. Zmiňovaná stotisícidolarovka byla vydána v roce 1934.