Víte, jak se oživovali kanárci v dolech?

Nápad používat malé teplokrevné živočichy jako indikátory výskytu plynů přišel otec kyslíkové terapie John Scott Haldane v roce 1895 a k jejich skutečnému nasazení došlo na začátku roku 1896. Základ myšlenky je jednoduchý. Pokud oxid uhličitý nebo metan začnou ve štole vytlačovat kyslík, kterého i tak není ve vzduchu moc (pouhých 21 %), dochází u člověka k dezorientaci a mdlobám, které mohou při stále se zhoršujících „kyslíkových“ podmínkách skončit smrtí.

Totéž platí i pro kanáry, jen otrava vzhledem k jejich velikosti nastupuje mnohem rychleji, takže horníci měli čas zareagovat. Prvořadým úkolem bylo upozornit lidi na nedostatek kyslíku, což nemuselo nutně znamenat ptačí smrt. Stačilo si všimnout jejich ochablosti. Protože kanárci patřili nejen k zachráncům, ale i oblíbencům, došlo na konstrukci přístrojů k jejich oživení. Základem byla láhev s kyslíkem, který se přes ventil pouštěl do uzavřené skříňky s proskleným okýnkem, aby se postižený pták dal pozorovat. Vlastně šlo o jednoduchou, malou a tedy přenosnou kyslíkovou komoru.

„Dokonce jsem četl, že mnoho horníků se hluboce staralo o své kanárské společníky a některým se nelíbil příchod elektronických senzorů v polovině 80. let, protože to znamenalo, že by o tuto společnost přišli,“ uvedl Lewis Pollard, kurátor Museum of Science and Industry, v němž je přístroj na oživování kanárků umístěn. Podle jeho vlastních slov jde o Pollardův nejoblíbenější exponát.

Klícky s kanárky byly pokládány na zem, neboť oxid uhličitý je těžší než vzduch. To neplatí v případě metanu, který je lehčí. „Pokud se vám zatočí hlava a omdlíte, tak poté, co se proberete, po čtyřech odejděte. Pokud se postavíte a stane se vám to znova, tak je nahoře metan a vy jste nedávali pozor,“ říkal učitel hornictví Horák na Hornické průmyslovce v Ostravě.

Kanárci byli používání i v československých dolech. Nejdříve je začaly vytlačovat benzínové lampy, které se krom samotné osvětlovací funkce používaly k indikaci výskytu metanu. Jednu důlní Pielerovu lihovou lampu k indikaci metanu, která sloužila kolem kolem roku 1900, má ve svých sbírkách i Národní technické muzeum. Na začátku 60. let nastoupily interferometry porovnávající složení důlních plynů a čistého vzduchu na základě lomu světla a kanárkům bylo definitivně odzvoněno.

Vraťme se pár slovy k slavnému Britovi. Haldane byl fyziolog milující experimenty, jenž neváhal experimentovat i na svém synovi. Když Německo použilo v první světové válce bojové otravné plyny, byl přizván k jejich identifikaci. Na základě této skutečnosti pak navrhl jeden z prvních britských respirátorů. „John Scott Haldane byl všestranný génius, který vyřešil několik problémů velkého praktického významu. Jeho schopnost dívat se za hranice laboratoře a zkoumat teorii přidala zásadní poznatky v oblasti respirační fyziologie. Jeho práce v oblasti fyziologie ve vysokých nadmořských výškách, fyziologie potápění, oxygenoterapie a otravy oxidem uhelnatým vedly k zásadní změně v klinické medicíně a ke zlepšení bezpečnosti a snížení úmrtnosti a nemocnosti v mnoha vysoce rizikových situacích,“ píší Sekhar K. a Rao S. C. ve studii, která vyšla v Indian Journal of Anaesthesia. Haldanův přínos k bezpečnosti v dolech tak byl jen dalším pokračováním na poli záchrany lidských životů.