Zpěvačka Pamela a její životní vidina. Hlavně se nepředřít

„Dřív platilo, že budete makat a našetříte si na krásný život ve stáří – baráček, vnoučata a tak. My tu vidinu nemáme a ani nevíme, jestli budeme mít důchod, tak chceme mít radši celej ten život hezkej. Starat se o mentální zdraví, nesedřít se z kůže…,“ říká v rozhovoru Pamela Narimanian vystupující pod uměleckým jménem Pam Rabbit. Nic proti uměleckým pseudonymům, u Lucie Bílé si taky málokdo uvědomí, že to není její vlastní jméno. A Rabbit (Zajíček) zní přece jen víc anglicky, mezinárodně a sexy. Jenže v jejím vyjádření je hned několik logických faulů a varování.

Bezesporu jen těžko může mluvit za celou generaci, protože zevšeobecňování je vždycky zavádějící. Ne všichni politici jsou podvodníci, byť nejeden má vysokoškolský diplom získaný za podivných okolností, a ne všichni myslivci jsou „vrahové“ zvířátek, byť to byl právě myslivec, kdo měl v mrazáku upytlačeného rysa.

V rozhovoru Pam Rabbit zmiňuje, že měla tendence k vyhoření, což u generace vyrostlé s telefonem v ruce (generace Z - děti narozené od poloviny 90. let 20. století) není až tak nezvyklé. Psychologové u nich potvrzují větší množství sebevražd a sebepoškozování. „Ačkoliv z historického hlediska tato generace vyrůstala a vyrůstá v době míru, tak se jako jedna z prvních generací začala setkávat s novými fenomény, které jsou spojeny především s globalizací a digitalizací světa. Jedním z nich je například FoMO (z anglického „fear of missing out“), což znamená „strach z toho, že něco zmeškáme, propásneme“. Jedná se o druh behaviorální závislosti, která se projevuje tím, že potřebujeme a chceme mít neustále přehled o tom, co se děje, načež se snažíme kontrolovat dění v prostředí sociálních sítí a svým způsobem předběhnout samotné události. Mezi hlavní znaky tohoto fenoménu pak patří úzkost, nervozita, třes, pocity deprese,“ vysvětluje ve své diplomové práci Kamila Tozzi di Angelo. Ostatně Pam Rabbin v rozhovoru přiznává, že vlastní terapeutku, takže kontrolu o své mentální zdraví už odevzdala do povolanějších rukou.

Starší generaci by mělo vyděsit něco jiného. Připomeňme si ještě jednoučást citátu: „My tu vidinu nemáme a ani nevíme, jestli budeme mít důchod, tak chceme mít radši celej ten život hezkej.“ Jenže nikdo nepracuje na vlastní důchod, z daní, které odevzdává, se platí důchody současných důchodců. Na budoucí důchodce bude pracovat až generace jejich dětí (což při současném stavu porodnosti spíš znamená, že na důchody dnešních třicátníků krom jiného budou přispívat nejspíš děti migrantů).

Nedůvěra ve vlastní schopnosti, a „hlavně se nepředřít“ dost staví na hlavu osvědčená pravidla, na kterých stojí celá společnost. Ne nadarmo se říkalo, že bez práce nejsou koláče nebo zlaté české ručičky (nebo v jejím případě hlasivky). Pokud si myslím, že žádný důchod mít nebudu, tím spíš bych se měl starat, abych měl z čeho žít. Málo co zní tak logicky.

Kdyby podobně jako Pam Rabbit přemýšleli fenomenální čeští zpěváci (Gott), vynálezci (Wichterle) nebo podnikatelé (Baťa), asi by nikdy nezískali světový věhlas. Mladí lidé z takzvané Generace Z mají často pocit, že jsou vystaveni většímu stresu a úzkostiv práci než předchozí generace. Jenže zároveň jsou první generací, které v rozletu nebrání komunistické dráty, první generací, pro kterou (pokud jsou ochotni se učit) je angličtina běžným druhým jazykem a první generací, která skutečně a naplno může vzít život do svých rukou. Třeba s pomocí umělé inteligence, mezinárodní stáže, nebo jako v případě Pamely Rabbit, vystoupením v Eurovizi. Chce to jediné. Nerezignovat, nebát se o své mentální zdraví a zabrat víc než ostatní. Pak přijdou i ty koláče… a pokud tímhle směrem povedou i své děti, tak možná bude i na důchod.