Článek
Bylo mi patnáct a bydlela jsem kousek od dětského domova. Starý dům s vysokým plotem a pískovištěm, které bývalo plné smíchu, ale někdy i ticha, co bolelo víc než pláč. Každý den jsem chodila okolo – a každý den tam stál on.
Malý chlapeček. Asi tříletý. Světle blond vlásky, oči jako studánky a hlásek, který se zaryl pod kůži tak, že tam zůstal dodnes.
„Nejsi moje maminka?“ volal ke každé ženě, co šla kolem. A pak tišeji dodával: „Kdy si pro mě přijdeš?“
Byl jako andílek uvězněný za plotem. Vždycky stál u branky, jakoby čekal. Doufal. Toužil. Bylo na tom něco tak silného, že jsem si ho zamilovala okamžitě. Začala jsem za ním chodit častěji. Nejprve jsem jen podávala autíčko přes mříže. Pak plyšáka. Pak bonbon. Někdy jsme si hráli – podávala jsem mu hračku přes mříže, smáli jsme se spolu, i když jsme se vlastně sotva znali.
A pak mě napadlo něco víc.
V rohu zahrady, za starým stromem, byl kousek plotu uvolněný. Mezera, kam se mi vešla ruka – a jemu skoro celé tělo. Nikdo z dospělých si toho nevšiml. Ani já ne. Nejdřív.
Jednou – když byla odpolední směna a děti si hrály rozptýlené po dvoře – jsem ho vytáhla k sobě. Jen na chvilku. Jen na pár minut. Nesmál se nahlas, jako by věděl, že je to zakázané, ale oči mu svítily. Držel mě za ruku a šeptal:
„Nejsi moje maminka, že ne? Ale ty bys mohla být…“
Nebyla v tom výčitka. Jen naděje. Naděje, kterou by si dítě jeho věku vůbec nemělo nést.
Nosila jsem mu hračky, piškoty, někdy malou kinderku. Zůstával se mnou jen chvilku, než někdo zapískal na píšťalku a on se rozběhl zpátky – nikdo si nikdy nevšiml. Možná nechtěli. Možná to bylo jednodušší.
Jednou ho zahlédla i moje máma. Zastavila se, podívala se na něj, jak k ní běží a šeptá tu samou otázku jako pokaždé:
„Nejsi moje maminka?“
Zastavilo jí to dech. A do očí vehnalo slzy. Chtěla vědět, jestli ho někdo může adoptovat. Doma jsme mu říkali náš andílek. A říkali jsme i to nemyslitelné – že bychom si ho chtěli vzít.
Ale nešlo to.
Prý jeho biologická matka projevuje zájem. Občas prý pošle pohled. Nikdy ho ale nepřišla navštívit. Nikdy ho nevzala za ruku. Nikdy si ho neobejmula.
Ale i to málo tehdy stačilo k tomu, aby „systém“ řekl: „Nelze.“ Protože prý pořád existuje šance, že si ho jednou vezme. Tak čekal. Čekal roky.
Já jsem šla na internát – taky do světa, kde se člověk musí naučit postarat sám o sebe. Zmizel mi ze života stejně tiše, jako do něj vešel.
Vyrostl v domově. Už nestál u plotu. Možná pochopil. Možná přestal doufat. Možná se naučil nedoufat, aby to tolik nebolelo.
Ale já, když jdu kolem dnes – jako dospělá žena – stejně ho vidím. Toho malého andílka s pusou od čokolády a očima plnýma naděje. Vidím ho, jak šeptá do světa:
„Nejsi moje maminka?“
A je mi hrozně. Bolí mě, že dítě může takhle volat a nikdo ho neslyší. Že existují děti, které čekají. Roky. Na někoho, kdo nepřijde. Jen protože občas pošle pohled.
A nejde o zákony. Nejde o pravidla. Jde o to, co to s těmi dětmi dělá. S jejich dušemi, srdíčky, budoucí důvěrou v lidi. Co to udělá s někým, kdo každý den volá po mámě, ale nikdy se nedočká.
Vyrostl. Už je dávno dospělý.
A napadá mě, jak mu asi je. Jak dnes miluje. Jestli vůbec věří lásce. Jestli čeká, že ho někdo zase opustí.
Možná si to nepamatuje. Ale já si pamatuju. A vždycky budu.
Protože jednou jsem potkala andílka, který hledal lásku za plotem.
