Článek
Dveře zůstaly otevřené, možná někdo jen na chvíli vyběhl k popelnici. Zabouchla se branka, zvedl se vítr – a Betynka zmizela. Bílá fenka, přítulná, s očima jako skleněné korálky. Jako by se vypařila. Hledali ji dny, týdny, měsíce. Plakáty, útulky, dotazy po okolí. Srdce jim pukalo. Malá bílá fenka, láska jejich života – byla pryč.
Čas plynul. Bolí to míň, říkali si… ale nepřešlo to nikdy.
Roky plynuly. A pak – najednou – přišel inzerát. Někdo nabízel štěně. Prý čistokrevné. Ale když se paní na fotku podívala, zatajil se jí dech.
„Podívej… Ty oči. To je…“. Stejný pohled, který se jim zaryl do srdce tenkrát.Nebylo to možné. A přece ano. V tom štěněti bylo něco tak známého. Něco bolestně krásného. Rozhodli se, že se na něj pojedou podívat. Snad pro útěchu, snad pro naději. Utěšit tu starou jizvu v srdci.
Ale něco bylo zvláštní. Lidé na druhé straně nechtěli ukázat, kde štěně vyrůstá.
Dům byl zpustlý. Špinavý dvůr, rozbitá vrata. Nechtěli je pustit dovnitř. Jen venku jim ukázali štěně. „Pět tisíc. Buď ho berete, nebo jděte jinam.“
Můžeme vidět matku?“ zeptali se.
„Ne. Nemáme čas. Rozhodněte se hned.“
Něco bylo špatně. Štěně malé, roztomilé, ale vystrašené oči. A oni cítili, že za těmi zdmi je něco víc. Zavolali policii. Počkali.
Policie dorazila rychle. A vzala je s sebou dovnitř.
A tehdy se to otevřelo. Peklo.
Klece. Pach moči a zoufalství. Kňučení.. Stín.
Co objevili, jim zlomilo duši. Množírna. Pach moči, plíseň, zubožená tělíčka v klecích. A v zadní části, kde už bylo jen bahno a smutek – seděla ona.
Betynka.
Kost a kůže, špinavá a zlomená. Ale když zaslechla hlas – ten hlas, který na ni kdysi volával z kuchyně, když byl večer a ona si hrála pod stolem – zvedla hlavu. Pomalu. Neuvěřitelně pomalu. A v jejích očích se na vteřinu rozsvítilo světlo. Zakňučela. A začala se plazit po kleci. Třásla se. Ale poznala je
„Betynko…“ šeptla paní. „Betynko, to jsem já…“
Byla to Betynka. Stejný čip. Stejné oči. Jen mnohem starší.
Policisté otevřeli mříže. Betynka vstala. Nejistě. Pomalu. A pak… se rozběhla. Klopýtala. Ale běžela dál. Jako by zapomněla na bolest, na roky v tmě. Jen aby se dostala k nim.
Vletěla paničce do náruče. Olízla jí tvář. Vrtěla ocáskem. V očích štěstí, které se nedá popsat. Tiskla se, lízala jí tvář, jako by chtěla říct: „Děkuju, že jsi mě našla.“
Zabalili ji do deky. Vzali i štěně. Jeli domů.
Cestou domů ji paní hladila po oušku. Mluvila na ni: „Už je to dobrý, holčičko. Máme tě. Už tě nikdo nikdy neodvede.“
Držela ji v náručí, plakala.
Ale srdíčko, co tolik let čekalo a tolik vytrpělo, nevydrželo.
Někde za městem, v zatáčce mezi poli, se jí Betynka podívala do očí. Tak jako kdysi..Ale její oči se pomalu změnily. Světlo z nich odcházelo. A PAK … Zhluboka vydechla. A odešla.
V náručí. Obklopená láskou. Její malé srdce – zraněné, věrné, vytrvalé – to vydrželo až do konce. A odešlo v náručí těch, které milovala. Šťastná.
A na klíně jí zůstalo štěně. Její dcera. Malá, bílá, s očima jako korálky.
Život z Betynky odešel. Ale láska zůstala.
Zůstalo štěně. Nový začátek. Důkaz, že láska nikdy nezmizí. Jen se promění.
