Článek
Vlasy jsem měl po ramena. Ne že bych chtěl být revoluční. Jen jsem měl rád rock. Floydy, Zeppeliny, Hendrixe. Ty co jsme tajně sehnali..A když jsem to pustil na kotoučáku a zavřel oči, mohl jsem na chvilku věřit, že nejsem v garáži v Teplicích, ale na Woodstocku. I když bez trávy a holek nahoře bez.
Jednou ráno jsem se ve škole ani nestihl převléct do montérek. Z kabinetu vylezla třídní a v ruce držela nůžky.
„Dneska žádná praktická výuka Nováku. Jdeme na to.“
„Na co?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem to věděl.
„Na tu vaši hřívu. Takhle nevypadá budoucnost naší vlasti.“
Ředitel, co nás jinak neviděl celý rok, si mě pozval do kanceláře. Za psacím stolem seděl jako pán vesmíru a usmíval se tím způsobem, co tě má přimět cítit vinu, i když jsi udělal jen to, co tě dělá tebou.
„Máš to jako holka soudruhu.. Co si o tom asi pomyslí dělnická třída?“
Pomyslel jsem si já, že dělnická třída má asi jiný problémy než moje vlasy. Ale nahlas jsem to neřekl. Jen jsem se díval z okna. Venku šly kolem školy dvě holky v barevných sukních a smály se. Jedna z nich mávla. Myslím, že kvůli mně.
Ten den jsem si večer pustil Hendrixe. A když to v garáži zasyčelo, jak začal kytarový riff, zvedl jsem ruku do vzduchu. Sám pro sebe. Dál jsem věděl, že nepatřím mezi ně. Ale že v tom nejsem sám.
Holka s rudým šátkem
První věc, co jsem si na ní všiml, byly oči. Modrý, jako nebe na plakátu z Rakouska, co visel u Franty v dílně. Měl ho tam nalepený, aby mu připomínal, že svět nezačíná u státní hranice a nekončí v Prioru.
Druhá věc byl šátek. Červený pionýrský, uvázaný jako od závodnice z časopisu Mladý svět. Ale ona ho nosila schválně jinak – bokem, jak se to nemá. A ve vlasech měla sponku s motýlem. Vzadu napsáno „Made in Italy“.
Jmenovala se Eva. Seděla přede mnou v autobuse na branném cvičení, kde jsme se měli „naučit orientaci v terénu“. Já se ztratil hned první den. V jejím úsměvu.
Měla doma rádio, co chytalo i Svobodnou Evropu. Poslouchala to večer pod dekou, s baterkou a notesem. Psala si věty, které v rádiu zazněly a pak je šeptala do ucha mně. Třeba:
„Oni lžou. Ale my to víme.“
Nebo:
„V Berlíně se to hýbe. My jednou taky.“
Nosila BRAVO, co jí posílala teta z Mnichova, schované v obalech od učebnic. A jednou mi půjčila kazetu s nahrávkou Queen. Byla to kopie kopie kopie. „Poslechneš si to? Nebo se bojíš?“
Zasmála se.
Nevěděl jsem, co říct.
Tak jsem si to vzal.
Ten večer jsem kazetu pustil v garáži.
Zvuk byl rozklepaný, jak kdyby prošel deseti rukama.
Ale když to spustilo, měl jsem husí kůži.
Byl to zázrak. Šuměl, chrčel, ale Freddie Mercury zpíval tak svobodně, že mi tekly slzy.
A já věděl, že ji miluju.
Jednou nás nachytali s tou kazetou ve škole. Eva stála rovně, já mlčel. Ředitelka řekla:
„Soudružko, vy tak hezky zpíváte na svátek práce. Proč si kazíte pověst těmito západními… nečistotami?“
A ona řekla větu, co mi zůstala v hlavě navždy:
„Protože zpívám ráda. A chci jednou zpívat, co sama chci.“
Věděli jsme, že to praskne. Kazety, časáky, večerní poslech Svobodné Evropy pod dekou. Když nás jednou vyhodili z tělocviku, protože jsme na školní akademii chtěli místo „Ktož sú boží bojovníci“ pustit We will rock you, tušil jsem, že nás mají v merku.
Ale netušil jsem, jak moc.
Zatkli ji dva týdny před 1. májem. Šli najisto. Po vyučování, na chodbě mezi třídou a sborovnou. Jeden z nich měl kožený kabát a druhý mluvil tiše, ale chladně. Jen řekli: „Slečna Eva půjde s námi.“
Já stál na schodech. Věděl jsem, že mě vidí. A ona se zastavila, podívala se mi přímo do očí a řekla:
„Neotáčej se. Nikdy.“
Pak ji odvedli.
Zůstala po ní kazeta.
A prázdná lavice.
Druhý den jsme měli výchovný koncert o škodlivosti západní kultury. Ředitel řekl, že Eva narušila socialistickou morálku. Učitelka dějepisu brečela. A třídní nám zabavila všechny walkmany.
Mě vytáhli na výslech týden nato. Věděli o mně všechno. Že jsem měl tu kazetu. Že jsem byl s Evou u sklepa, kde hrála muzika, co nesměla. Nabídli mi, že podepíšu „spolupráci“ výměnou za klid. Nepodepsal jsem. Vyhodili mě z gymplu. Řekli, že „kvůli prospěchu“.
Co se s Evou stalo?
To ti tehdy nikdo neřekl nahlas. Jen šeptem. A ne všichni stejnou verzi.
Já se ale dozvěděl pravdu až mnohem později.
V roce devadesát jedna, kdy se začaly otevírat archivy.
Kdy si lidi šli vyzvedávat svoje spisy a zjistili, co všechno se o nich vědělo – a kdo to věděl.
V záznamech byla jako Eva R., žačka 3. ročníku gymnázia. Podezřelá z šíření protistátního materiálu, poslechu nepřátelských stanic, vztahů s osobami z kapitalistických zemí.
Zavřená na tři dny „za účelem výslechu a zajištění důkazního materiálu“.
Bez obvinění propuštěna – pod podmínkou, že bude mlčet.
Už jsem ji nepotkal. Zmizela. Říkali, že odešla s rodiči „na Západ“. Já seděl v garáži, pouštěl její kazetu a věděl, že už se možná nevrátí. Ale taky jsem věděl, že se něco stane.
Když pak na podzim padla zeď, měl jsem na sobě její šátek. Ne jako pionýr, ale jako připomínku.
A že i v systému, co ti přikazuje, jak myslet, můžeš milovat někoho, kdo tě naučí myslet jinak
Říkali, že emigrovala.
Říkali, že s rodiči odjeli do Jugoslávie, pak do Rakouska.
Říkali, že teď žije v Mnichově a píše články o svobodě.
Říkali spoustu věcí.
A všechny byly jinak.
Pravda přišla potichu.
Od kluka, co měl bráchu na pohraniční rotě u Mikulova.
Seděli jsme u piva. Byla zima. Pár roků po revoluci.
„Víš, ta tvoje Eva…“
Mlčel dlouho. Pak dodal:
„Nedošla. Chytli je. A ji zastřelili.“
Stalo se to v noci.
Na přechodu, co ani nebyl přechod.
Šli přes pole, v dešti, s malým batohem a falešnými doklady.
Hlídka je zahlédla.
Výzva.
Výstřel.
Druhý.
Ticho.
Rodiče padli k zemi. Přežili.
Eva se prý rozběhla.
Ne jako zbabělec.
Ale jako někdo, kdo se rozhodl, že svobodu dožene.
A pak to přišlo.
Jeden zásah.
Do zad.
Nepohřbili ji.
Ne hned.
Rodiče přežili.
Chytli je.
Odvezli.
Byli souzeni za pokus o ilegální opuštění republiky a odsouzeni do pracovního lágru.
Bez milosti. Bez ohledu na to, že přišli o dceru.
Tělo skončilo někde v márnici, beze jména.
Pak urnu prý vrátili babičce.
Za podmínky, že pomlčí.
A tak se stalo, že Eva zmizela ze světa.
Ne v Mnichově.
Ale ve tmě za hraničním plotem.
A my jsme dál ve škole zpívali „Kupředu levá“
a recitovali vděk Sovětskému svazu.
A já jsem každý rok v květnu vzal tu kazetu s Queenem,
co po ní zůstala,
pustil si ji
a mlčel.
Protože některá jména se nemají vyslovovat nahlas.
Když se po revoluci v devětaosmdesátém bouraly sochy, pamatuju si to jako dnes. Táta stál v kuchyni, u starého sporáku na tuhá paliva a jen si odfrkl:
„Počkej, za pár let zjistíš, že se nezbouralo nic. Jen si to přelakujou.“
Smál jsem se. Věřil jsem na pravdu a lásku, co zvítězí nad lží a nenávistí, i na to, že náš domovní důvěrník, co udával sousedy, teď skončí jako nikdo. Jenže… nestalo se.
Pan B. z pátého patra byl za komunistů „někdo“. Často jezdil s rodinou do Jugoslávie, měl auto, video, banány na stole i v lednu a syna, co se dostal na školu bez problémů. Všichni věděli, že je v partaji. A že má „styky“. Po revoluci mu prý někdo načmáral na dveře „STBák“, ale nezměnilo se nic. Dveře přetřel a za rok už měl firmu. „Poradenství a bezpečnostní služby.“
Jeho syn seděl ve vedení města. Jiná strana, jiná doba. Ale stejná jména. Stejné kruhy. A stejné naučené pohyby: usmát se, potřást rukou, slíbit.
Nikdy jsem se moc nevztekal. Jen jednou. Když jsem šel kolem billboardu, na kterém byl muž, co kdysi v továrně rozhodoval, kdo dostane přidáno a kdo půjde za „nevhodné názory“ k lopatě. Ten samý muž se usmíval z plakátu jako kandidát na hejtmana.
A co dodat. Vzpomínky na to, že některé dívky
už nikdy nezazpívají, co chtěly mi nezmizí.
A pořád věřím, že pravda nakonec přece jen jednou zvítězí
