Článek
Všechno začalo jedním nedorozuměním. Jedním razítkem. Jedním šuplíkem, do kterého se odložila bolest, která nebyla vidět.
Jmenovala se Anna Novotná. V roce 1980 jí odebrali dceru.
Byla vdova. Manžel, sklář, zahynul při nehodě v práci. Zůstala sama, s malým dítětem a životem, který neuměla unést. Trpěla úzkostmi, často nespala. Sociální pracovnice jí nosily formuláře, obce pokyny, psychiatři léky.
Jednou v noci, když seděla u postýlky a malá Eva plakala, přistihl ji soused, jak pláče taky – do dlaní, bez hlasu, s pohledem upřeným do prázdna. Zavolal pomoc. Myslel to dobře.
Ale pomoc za totality někdy nevypadala jako pomoc. Někdy měla podobu úřední pečeti a rozkazu:
„Matka nezpůsobilá. Dítě odebrat.“
Anna tehdy bojovala. Před soudem, před psychiatry. Podepisovala žádosti, odvolání, prosby. Psala dopisy na Národní výbor, dokonce i prezidentovi. Bez odpovědi.
Zůstalo jí jen jméno. Eva.
Nikdy nezapomněla.
Léta plynula. Režim padl. A Anna zůstala sama v malém bytě na okraji města. Už nemluvila s nikým. Jen s obrázkem dívky, který si nosila v srdci.
Každý rok na Eviny narozeniny zanesla malou hračku k řece. Položila ji na břeh a šeptala:
„Až mě najdeš, poznáš mě podle očí.“
Rok 1997. Eva – teď už pod novým jménem Ivana Burešová – seděla na půdě u svých adoptivních rodičů. Našla tam starou krabici s dokumenty, které jí nikdy neměly přijít pod ruce.
Bylo jí devatenáct. A poprvé uviděla jméno: Anna Novotná, matka. Odebrání: 1980.
Otevřelo se něco, co nedokázala zavřít.
Začala pátrat. Archivy. Registry. Staré složky. Občas někdo přikývl. Staré sestry, bývalá vychovatelka. „Tvoje máma tě fakt milovala,“ řekla jedna z nich. „Věřila, že si tě jednou vezme zpátky.“
Trvalo jí to šest let.
Pak jednoho dne seděla v čekárně domova důchodců v Libochovicích. Z pokoje číslo 8 vyšla stará, shrbená žena. Vlasy bílé jako popel. Oči… oči, které znala. Sama je měla.
„Promiňte,“ zašeptala Eva. „Vy jste paní Anna Novotná?“
Žena se zastavila. Zadržela dech. A pak jen řekla:
„Evičko… tys přišla.“
Žily spolu posledních šest let. Byly zvláštní dvojice – žena, co ztratila celý svět a dívka, co se ho snažila pochopit. Každý večer si Anna přála jen jedno: umřít jí v náručí. Ne sama. Ne zapomenutá. Ne jako číslo v systému.
A přání se jí splnilo.
V listopadu 2009 Anna usnula. Eva seděla vedle ní, držela ji za ruku a zpívala starou ukolébavku, kterou si pamatovala ze snů.
„Maminko…“
„Ano, zlatíčko?“ zašeptala naposled.
„Našla jsem tě. A teď už tě nikdy nepustím.“
Poznámka: Tento příběh je inspirován skutečnými událostmi tisíců žen, kterým byla za totality odebrána práva – i děti. Je věnován všem matkám, které nepřestaly hledat a všem dcerám a synům, kteří nakonec našli cestu domů.
