Článek
„Zubrnice znáš? Taková pěkná skanzenová vesnice. Jenže tenkrát… to nebyla atrakce. To bylo místo, kam lidi moc nejezdili.
A hned za vsí je kostel svaté Máří Magdalény.
Starý. A s věží.
A právě ta věž byla problém.“
Co se stalo?
Do kostela se šla podívat skupina praktikantů z učiliště – něco jako brigáda.
Měli vyklízet harampádí a zkontrolovat statiku.
Jeden z nich, Luboš, vylezl sám nahoru do věže, že prý zkontroluje zvon a konstrukci.
Ale neslezl.
Přes dvacet minut nikdo neodpovídal.
Tak šli za ním.
A v polovině věže – Luboš stál nehybně, zády k nim a koukal do zdi.
Říkali, že na něj volali … Nic.
A pak se otočil a řekl:
„Oni říkají, že mám zůstat.
Tady je klid.“
Odvedli ho dolů.
Nevzpomínal si na nic.
Jen opakoval:
„Byli tři. A dělali zeď.
Ale jeden spadl.
A zůstal v tom zvonu.“
Smáli se mu. Ale já pak v archivech zjistil, že v roce 1912 při opravě věže opravdu zemřel dělník.
Spadl na zvon. Rozbil si lebku. A jeho jméno nebylo nikdy dopsáno do stavebního deníku.
Jako by se na něj zapomnělo.
A to nejdivnější?
Luboš – ten kluk, co měl „zůstat“ – se za rok ztratil.
Beze stopy.
Naposled ho viděli v autobuse do Zubrnic.
Franta jen pokrčí rameny:
„Nevím. Možná chtěl být tím čtvrtým.
A možná tam něco skutečně je.
Protože ta věž od té doby… už nikdy nedostala nový zvon.
Vždycky praskne.
Jako by… se tam pořád něco dusilo.“
Franta dořekne příběh.
Oheň zapraská.
A my cítíme, jak noc kolem ztěžkla.
Pak si Franta odkašle, vstane a s úsměvem pronese:
„No… tak zas příště, jo?
Až se znovu sejdeme u ohně.
Tedy – pokud odtud vůbec odejdeme.“
(A zasmál se. Tak, že nám z toho přeběhl mráz po zádech.)
