Článek
„O tomhle jsem nechtěl mluvit moc dlouho,“ řekl František tiše, když oheň zfialověl v popelu.
„Protože… jsou případy, u kterých se tělo najde. Ale něco pořád chybí.
Jako kdyby se vrátilo jen to maso. Ale ne ta duše.“
Listopad 1984.
Pod lesem na úpatí Hazmburku, směrem od Sedlce, šli houbaři. Bylo po mrazech, ale ještě se dalo najít pár čirůvek.
A taky něco jiného.
Tělo mladé dívky.
Ležela u pařezu. Bez bot. V lehké bundičce, i když v noci už bylo -3°C.
Na tváři měla divný, skoro klidný výraz.
Jako by si lehla a čekala.
Nebyla znásilněná. Nebyla napadená.
Žádné zranění. Žádná krev. Jen lehké škrábance na nohách, jako kdyby šla bosá lesem několik stovek metrů.
A došla sem. A pak si lehla.
Vedle ní byla dívčí spona. A pod pařezem dětský šátek.
Ale nikdo z okolí dívku nepoznával.
A v celé databázi pohřešovaných nikdo takový nefiguroval.
„Dodnes si pamatuju ten den, kdy jsme tam přišli,“ řekl František a zadíval se do plamenů.
„Les byl tichej. A to nemyslím jako prázdnej.
Myslím jako zaraženej.
Žádný pták, žádný srnec. Jen ticho. A ta dívka, co neměla jméno.“
Když ji chtěli převézt, vůz nenastartoval. Baterie vybitá. I záložní.
Když ji nakonec naložili a odjeli, jeden z policistů, co s ní byl v autě, zvracel celou cestu.
Ne kvůli zápachu. Kvůli… něčemu jinému.
Prý cítil tíhu, co s nimi seděla vzadu.
A když dojeli, měl na předloktí modřinu…jako otisk prstů.
Jako když ho někdo sevřel.
Tělo leželo v márnici tři dny. Nikdo se nepřihlásil.
Ani po výzvě v rozhlase, ani po novinách.
A pak, čtvrtý den ráno, přišla stará žena. V šátku, o holi.
Nikdo neví odkud.
Podívala se přes sklo a řekla:
„To není ona.
Ale šla za ní.“
A pak odešla. Beze jména. Nikdy ji nenašli.
František ztišil hlas.
„Ten les pod Hazmburkem… Ten není špatnej. Ale něco v něm zůstalo.
A já říkám, že ta holka tam nešla náhodou.
Šla tam, protože slyšela něco, co my neslyšíme.
A když tam lehla,
něco si ji vzalo.“
Dodnes neidentifikována. Případ byl uzavřen jako hypotermie, přestože okolnosti smrti zůstaly nejasné.
