Článek
Franta si sedne rovně, uhladí si koleno a říká:
„Tohle je bez nadpřirozena. Žádný duchové. Jen člověk.
A jak říkám – člověk je někdy největší strašidlo ze všech.“
Případ se stal v roce 1987 na Litoměřicku.
Byl jsem tehdy mladý. Pomáhal s šetřením. A doteď si pamatuji ten pach…
karbolu a krve.
Březen 1987.
Obec nedaleko Třebenic.
Malý rodinný domek na konci vesnice, trochu bokem od silnice.
V domě žili paní Marie, důchodkyně a její syn Jaroslav, kolem čtyřiceti.
Nikam nechodil. Pracoval dřív jako řidič, ale prý pil.
Byl to takový místní podivín. Ne zlý. Ale divný.
Jednoho rána se z okna sousedky začalo kouřit z komína.
Nic zvláštního – jenže Marie už týdny nechodila pro rohlíky. A Jaroslav byl vždycky neviditelný.
Tak volali VB.
Franta říká:
„Pamatuju si ten zápach doteď. Ne zápach smrti. Ten poznáš. Ale tohle bylo… jako guláš. A vedle něj něco, co v tom nemělo být.“
V kuchyni stál hrnec.
Velký.
Na plotně, pod kterým ještě teplaly uhlíky.
Uvnitř… něco jako vývar.
A vedle… půlka ženské ruky.
Prsty, klouby, kůže nažloutlá vařením.
Jaroslav seděl v křesle. Nahý.
V klíně otevřená kniha.
Bible.
A do sešitu vedle něj napsáno:
„Máma je teď všude. Já jsem čistý.“
Pitva ukázala, že Marie byla usmrcena tupým nástrojem. Pravděpodobně paličkou na maso.
Tělo bylo postupně naporcováno – v kuchyni, ve vaně, v kůlně.
Části chyběly. Nikdy se nenašly. Ani přes vykopávky.
Franta řekl suše:
„Dostal doživotí. Věznice Valdice.
Ale víš, co je na tom nejhorší?
Že po deseti letech napsal žádost o podmínečné propuštění.
A v tom dopise stálo:
Dnes už bych maminku nesnědl.
Teď už poslouchám jen Boha.“
Zamítnuto.
Ale Franta říká:
„Tohle byl člověk. Ne démon.
Normální chlap, co žil vedle vás.
A pak… v něm něco povolí.
A stane se z něj ticho v domě, odkud nikdo nevolá.“
Mlčíme.
A oheň zapraská trochu moc nahlas.
Někdo se zvedá na záchod, ale pak si to rozmyslí.
A jen šeptne:
„Franto… dej příště zas něco s duchem, jo?
Tohle… tohle bylo moc skutečný.“
