Článek
Areál bývalého cukrovaru u Smiřic už dávno ztratil svůj smysl. Opuštěné budovy zarůstaly, potrubí se rozpadalo rzí, haly pohltila tma a ticho. Dnes patří areál soukromému majiteli, který si objekty pronajímá jako sklady. V noci tam ale panuje úplné prázdno. Jen ostraha. A tma.
Roman, čtyřicátník, rozvedený, klidný chlap, nastoupil jako noční hlídač na podzim. Měl zkušenosti – dělal dřív v ostraze supermarketů, pak jako řidič dodávky, ale tahle práce byla jednoduchá. V klidu obejdeš areál, zkontroluješ, jestli jsou zamčená vrata, jestli nikdo nevleze dovnitř. Žádní feťáci, žádní bezdomovci. Jen ticho.
První týden bez problémů. Ale devátou budovu – Sklad č. 9 – mu nikdo nepředal. Na mapě byla zakreslená, ale dispečer mu řekl, že tam se nechodí. Vrata byla zamčená řetězem, dveře přivařené, okna zatemněná. Působila jako nejstarší hala v areálu. Betonové stěny s opadávající omítkou, kolem porostlá plevelem. Nikdo mu nevysvětlil proč, ale prý tam nemá co dělat.
Roman byl pragmatik. Nevěřil na duchy ani strašidelné historky. Ale už po pár týdnech si začal všímat zvláštních věcí.
Na směně kolem druhé ráno slyšel klepání. Ne zvenku, zevnitř. Tři krátké údery do železných vrat devítky. Poprvé myslel, že se mu to zdálo. Podruhé tam šel. Nic. Jen ticho. Žádný vítr. Žádné stopy.
Třetí noc to slyšel znovu. A přísahal by, že se něco pohnulo za jedním z oken, i když byla neprůhledná.
Dispečer mu po směně řekl, ať to neřeší. A pak mu mimo záznam řekl:
Ztratila se holka co tu hlídala
Diana P. byla praktická. Mladá, zvídavá, cílevědomá.
Studovala bezpečnostní management, brigádu v noční ostraze brala jako zkušenost. Vždycky tvrdila:
„Většina věcí, kterých se bojíme, jsou jen špatně pochopené zvuky.“
V říjnu 2017 nastoupila do služby v chátrajícím areálu u Smiřic, kousek od Hradce. Bývalý cukrovar, rozlehlý, zarostlý, plný tmavých zákoutí a starých skladů. Děsivý jen z dálky. Ale Diana neměla strach.
To, čeho se měla začít bát, nemělo tvář. Ani tvar. Jen čas.
12. října 2017, 20:06
Bezpečnostní záznamy ji naposledy zachycují u hlavní brány. Převzala vysílačku a záznamový sešit, prošla areál, zaznamenala výskyt toulavého psa a dvě kamionové zásilky. Vše se zdálo v pořádku.
Až do 02:43.
DISPEČER: „Devítka, potvrď kontrolu sektoru.“
DIANA: „Slyšela jsem hluk. Sklad devět má pootevřená vrata. Jdu to zkontrolovat.“
Pár vteřin ticho. Pak tichý dech. Potom hlas, který se dispečerovi zaryje do paměti navždy.
„Někdo tu je. Sakra…
Potřebuju pomoc. Něco tu je.“
„Haló… Haló, slyšíš mě?“
„Prosím…“
A pak ticho. Trvalé. Naprosté.
Přivolaný zásah dorazil za osm minut.
Devítka byla otevřená. Uvnitř: žádná stopa.
Diana nikde.
Jen její vysílačka, ležící na studené podlaze, zapnutá, blikající. Hovor zůstal aktivní… ale nikdo neodpovídal.
Policie místo prohledala. Drony, psi, termovize.
Žádné tělo. Žádný telefon. Žádná krev.
Jediné, co zmizelo, byla ona.
Když technici stáhli záznam z bezpečnostního systému, zjistili, že kamery 7, 8 a 9 – tedy ty sledující devítku – mají výpadek v přesně stejném čase: 02:43 až 02:48.
„Došlo k selhání záznamového média,“ zní oficiální zpráva.
Ale v systému se nenašla žádná chyba. Jako by někdo… nebo něco… záznam úmyslně vymazal.
Po Dianině zmizení se místo uzavřelo.
Sklad č. 9 se přestal používat. Hlídači žádali přeložení. Někteří tvrdili, že se u devítky něco ozývá.
Tiché kroky, kovové ťukání, otevřená vrata, co se zavřela sama.
Ale lidé zapomínají. I na děs. I na ztracené.
Diana se už nikdy nenašla. Ani tělo, ani telefon, ani klíče.
Roman ztuhl.
„Zmizela jako…?“
„Nikdy se nenašla.“
Tělo nikdy nenašli. Policie případ uzavřela jako nezvěstnou osobu.
Roman po téhle informaci zůstal ještě tři směny. Sklad č. 9 se mu začal objevovat ve snech. Neviděl v nich nic – žádné tváře, žádné děsy – jen sálající pocit, že je pozorován. Že někdo čeká, schovaný mezi starými regály, až zhasne poslední baterka.
A pak přišla noc, kdy šel kolem a uviděl světlo. Krátké bliknutí. Uvnitř devítky.
Zastavil se. Zaváhal. A uslyšel hlas.
Ozval se z vysílačky..Romane..dívčí hlas
„Je tu někdo? Pomoz mi…“
Stál tam dlouhé minuty. Cítil, jak mu srdce buší. Jak se mu potí ruce.
A jak v něm něco hluboko říká – nechoď tam.
Nevstoupil.
Vrátil se do své místnosti. Ráno si sbalil věci.
A poslal agentuře e-mail s výpovědí.
„V tom areálu je něco špatně. A nejsem ten, kdo to má zjistit.“
Dnes Roman pracuje jinde. Nechce o tom mluvit. Ale vždy, když jede po staré cestě kolem areálu, sklopí zrak. A pevně svírá volant.
Někteří lidé tvrdí, že Sklad č. 9 byl kdysi využíván i k jiným účelům.
Že ve sklepě pod budovou vedly tajné chodby z dob armády.
Jiní říkají, že to místo má prostě jen „něco v sobě“.
Ale Diana se nikdy nenašla.
A devítka zůstává zavřená.
Možná tam nic není.
A možná jen čeká, až někdo znovu otevře.
