Článek
Nová generace „zaklekávačů“
Tak se zdá, že se „babišovský model“ přesunul z politické roviny i do soukromých bitev. Aktuálně se mluví o případu, kdy jistá žena – vlivná postava v lokálním byznysu a politice – údajně nechala zakleknout firmu svého bývalého partnera. Podle informací z prostředí kolem případu měla využít své kontakty a vliv, aby se na podnik ex-partnera zaměřily úřady s maximální razancí.
Scénář je až nepříjemně podobný tomu, co jsme viděli před lety:
- Rychlý zásah úřadů bez viditelného varování.
- Zmrazení klíčových účtů a ochromení provozu.
- Právní bitva, kterou podnik přežije jen stěží – bez ohledu na to, zda úřady nakonec prohrají.
Mlčení k jádru věci
K aktuální kauze se A.B. vyjádřil jen okrajově – a to úplně jiným směrem. Na tiskové konferenci uvedl, že dotyčnou ženu odvolal proto, že chtěla ublížit psovi. O zásahu vůči firmě ani slovo.
Mluvit o zvířeti je emotivní, relativně bezpečné téma, kde se lze postavit do role ochránce. Mluvit o „zaklekávání“ by znamenalo otevírat nepříjemnou kapitolu, která už v české politice jednou zanechala hlubokou stopu – a mnohým připomněla případ FAU.
Návrat devadesátek?
První velká vlna tohoto fenoménu se zvedla během působení Andreje Babiše na ministerstvu financí. Ikonickým případem je firma FAU, na kterou finanční správa pod Babišovým vedením uvalila zajišťovací příkazy v hodnotě stovek milionů korun. Společnost skončila v insolvenci, soudy ale později rozhodly, že zásah byl neoprávněný. Odposlechy navíc naznačovaly, že zásah mohl být motivován osobními zájmy.
Kauza FAU se zapsala do moderní historie jako příklad, kdy stát použil svou moc způsobem, který zničil podnik a ohrozil pracovní místa – a to bez právního základu.
Možná to není jen jeden případ
Podle několika zdrojů to nemusí být jediná firma, na kterou padl podobný stín. Scénář, kdy se „zaklekne“ na podnik s cílem ho získat za hubičku, připomíná staré známé postupy z devadesátých let:
- Vytipuje se atraktivní cíl – podnik s hodnotným majetkem nebo pozicí na trhu.
- Rozjede se koordinovaný tlak úřadů, kontrol a pokut.
- Firma se dostane na kolena a je donucena k prodeji.
- Majetek končí u „správných“ lidí – často přes prostředníky.
Když si spojíte oba příběhy – FAU i aktuální případ – s náznaky, že podobných zásahů může být víc, vyvstává nepříjemná otázka:
Nevracíme se zpátky do doby, kdy o osudu firem nerozhodoval trh, ale vliv, známosti a ochota použít sílu?
Tehdy se to dělalo otevřeně – zástupy mužů v kožených bundách a bejsbolkách. Dnes stačí několik úředních razítek, pár paragrafů a „zaklekávání“ má punc zákonnosti. Ale výsledek je stejný: firma zmizí, majetek změní majitele a ti, co stáli na začátku, jen mlčí.
Příběh FAU měl být varováním, že takové praktiky mohou zničit životy a firmy nevinných lidí. Místo toho ale zřejmě posloužil jako návod: „Když chceš někoho vymazat z mapy, nepotřebuješ pistoli – stačí ti úřední razítko.“
Ať už se ukáže cokoliv, jedno je jisté: pokud se zaklekávání stane běžným nástrojem nejen politiků, ale i jednotlivců s dostatečnými konexemi, nebudeme mluvit o ojedinělých skandálech. Bude to jen nový, sofistikovanější způsob osobní msty.
