Článek
Společnost stále vnímá potřebu psychologa nebo psychiatra jako selhání, za které by se člověk měl stydět. Což je špatně. Není to tak.
Volání o pomoc, které nikdo neslyší.
„Nejbližší volný termín máme v prosinci. Zkuste si průběžně volat, jestli se neuvolnilo něco bližšího.“
Ale vždyť je březen…
Seberete všechny zbytky odhodlání, které ještě ve své zlomené mysli dokážete najít. Zvednete telefon a s neúspěchem ho zase položíte. Několikrát za sebou. Sehnat v dnešní době volného psychiatra je stejně těžký úkol, jako obléct si sám sobě ponožky jednou rukou. Jde to, ale trvá to dlouho a dost se u toho zapotíte. Vytrvalci to zvládnou, slabší jedinci odejdou bez ponožek.
Takto probíhala většina mých nejhorších období. Cítila jsem, že je něco špatně. Že to sama nezvládnu. Snažila jsem se najít si pomoc, avšak vždy bez úspěchu. Než na mě přišla řada, byla jsem už někde jinde. V té době jsem si myslela, že pomoc zrovna nepotřebuji a návštěvu zrušila. Snad jsem tím uvolnila místo někomu, komu to opravdu pomohlo.
První pád: dítě, které chtělo zmizet
Poprvé jsem tento pocit zažila na základní škole. Doma šlo vše od desíti k pěti. Začalo to rozvodem rodičů, během kterého se táta sbalil a zmizel. Samozřejmě jsem to jako klasický puberťák a zejména tátův mazánek dávala za vinu mámě, což přineslo jen zhoršení našeho vztahu. Ve škole jsem procházela, ostatně jako celou základku, šikanou, se kterou jsem nedokázala bojovat. A jako bonus byl můj prospěch nejhorší z celé třídy. Mé dětské psychické dno.
Jednoho dne už jsem to nezvládla. Abych byla upřímná, o sebevraždách jsem toho moc nevěděla, ale věděla jsem, kde má máma schované léky na spaní. Předávkování by mohla být cesta, jak ulevit jedné dětské a smutné duši. Naivně jsem si myslela, že když si jich pár vezmu, už se neprobudím. Probudila jsem se. O 16 hodin později. Plná strachu, jaký malér přinese moje absence ve škole. Stále si pamatuji, jak jsem při útěku z bytu vrazila v pokoji do skříně, až mě z toho rozbolelo rameno. S vypětím všech sil jsem se dostala na nejbližší autobusovou zastávku a celé odpoledne jezdila z konečné na konečnou. Nejzajímavější na této příhodě je však to, že jsem neměla doma průšvih za zameškanou školu, ale z toho, že jsem mámě ukradla léky. Nikdy se mě nezeptala, proč jsem to udělala.
Hranice mezi životem a smrtí
Další takový pokus přišel o pár let později. Naprostý break down. Všechno na mě spadlo. Gamblerství, prohrané peníze, dluhy, nešťastná láska, problémy v práci. Na jednu smutnou duši toho bylo opravdu moc. Psychiatrická léčebna mě děsila, psychiatr žádný volný nebyl.
Stála jsem v okně. V osmém patře domu, kde jsem měla pronajatý pokoj. Stačil jeden krok. Jenže ten poslední krok je vždy nejtěžší. Nezvládla jsem ho. Místo toho jsem rozbila sklenici, sebrala největší střep a svou psychickou bolest vyměnila za fyzickou. Na rukách. Na nohách.
Víte, co mi tato noc dala? Pochopení. Chápu každého, kdo má na svém těle jizvy. Vím, kolik bolesti se za každou jizvou skrývá. Vím, co všechno se mohlo stát, kdyby se psychická bolest nezměnila ve fyzickou. A když jsem takové jizvy objevila u jedné ze svých bývalých přítelkyň, objala jsem ji a ona věděla, že jsem tady pro ni.
Když vám osud podrazí nohy
Netrvalo to dlouho a já jsem „nad propastí“ stála znovu. Myslela jsem si, že jsem konečně šťastná. Měla jsem fajn vztah, práci, střechu nad hlavou. Dalo by se říct, že jsem měla nakročeno k lepšímu životu. Jenže vztah na dálku byl finančně velmi náročný, do toho se začal ozývat nepěkným způsobem jeden z „mých“ exekutorů a já začala velmi rychle propadat panice. Telefon zvonil každou půl hodinu. Ve dne. V noci.
Byla jsem už několik měsíců „čistá“, přesto mě finanční situace zavedla zpátky k hazardu. Tisíce létaly vzduchem, ve snaze získat peníze alespoň na splacení exekuce. Účet byl každou minutou chudší a chudší, až skončil zase na nule. Veškeré úspory zmizeli rychleji, než máslo v akci. Jenže tím tento večer neskončil.
Pár minut po posledním prohraném tiketu cinkla na mém mobilu zpráva. Fotka. Na které byla slečna, o které jsem si myslela, že bude mou láskou do konce života. A také tam byl ještě někdo jiný. A opravdu to nevypadalo jako přátelský pokec v klubu. Nevím, jestli mi jí poslala ona, jakožto oznámení o našem konci, nebo její nová přítelkyně, která mě chtěla informovat o své „výhře“. Ne, výhra to rozhodně nebyla.
Všechno se to seběhlo opravdu rychle. Byla jsem zrovna u svého kamaráda, kterého jsem beze slov nechala v obýváku, vzala ve skříni velkou láhev Jegra a zamkla se v ložnici. Naprostý zkrat, který jsem podpořila celou krabičkou Neurolu. Mimochodem, Jeger se v takovém stavu dá vypít v podstatě na ex. Zůstalo tam maximálně na dva panáky. Co se dělo pak? Nevím. Pamatuji si záchranáře v obýváku a solný roztok. Pamatuji si pár střípků ze sanitky. Pak už moje vzpomínky pokračují o tři dny později, kdy jsem se probudila v nemocnici a nechápala, co se děje. Jako obvykle má tento příběh velmi zajímavý konec. Čekáte, že jsem skončila na psychiatrii? Kéž by.
„Suicidální úmysly neguje“.
Dodnes to nechápu. Stačila jedna věta, kterou jsem řekla ve chvíli, kdy jsem byla naprosto mimo. Z nemocnice mě pustili domů, aniž by za mnou poslali alespoň na 2 minuty psychiatra. Cestou jsem se motala, jako kdybych v sobě měla ještě minimálně jedno promile. Jediné, co mi tento večer přinesl, byl naprostý odpor k alkoholu. Dlouhé roky jsem nebyla schopná sedět u jednoho stolu s někým, kdo pil. A když se přede mnou objevil panák čehokoliv, zvedl se mi žaludek.
Proč tu pořád jsem?
Poslední příběh, o kterém chci dnes mluvit, je starý pár let. Tentokrát ovšem nešlo o zkrat, ale o lépe promyšlený plán. Nebudu o něm psát nic konkrétního, protože nechci, aby byl pro někoho inspirací. Nebudeme si nalhávat, moje koktejly z léků a alkoholu jsou naivní „klasika“, která napadne snad každého, kdo přemýšlí nad něčím podobným. To co jsem ale měla připravené byla téměř stoprocentní jistota, ke které jsem nepotřebovala ani moc odhodlání. Věděla jsem, že to vyjde. Chystala jsem se několik dní, ale určitě to nebylo kvůli tomu, že bych neměla odhodlání. Chtěla jsem ještě dokončit nějaké důležité věci, jako například ukončit všechna kamarádství, aby můj odchod nikoho nebolel. Jenže ono to celé selhalo. Tehdy jsem to nechápala, ale teď už tomu rozumím.
Neměla jsem se zabít. Moje životní cesta neměla skončit. Proto se stal zázrak a jsem stále tady. Věřím v sílu vesmíru, která mi nedovolila odejít. Věřím, že každý má svojí životní cestu, kterou musí projít. Od té doby jsem už nikdy nic takového neudělala, ačkoliv myšlenky přetrvávají.
Nechci tvrdit, že jsem si začala více vážit svého života. Pořád nevím, proč na téhle planetě jsem. Rozhodně jsem se ale už o nic takového nepokusila. Až přijde můj čas, odejdu z tohoto světa i bez své pomoci.
Vzkaz pro všechny, kdo se cítí na dně
Tento článek jsem nenapsala, protože bych chtěla, aby mě někdo litoval. Tak to opravdu není. Cílem mých řádků je ukázat, jak daleko může život gamblera dojít. Není to jen o ztracených penězích. Je to o zničených snech. Je to o tom, že duše gamblera dostává mnohdy naloženo víc, než může zvládnout. A každý další stres může být obrovským impulsem ke špatným myšlenkám. Už jen díky tomu, že i gambl je obrovská zátěž. Kdyby můj život nebyl plný problémů a stresu z hazardu, věřím, že bych všechny tyto situace dokázala překonat i bez myšlenek na sebevraždu.
Nevím, proč tu jsem. Ale vím, že tu mám být. A vy také. Ať se ve vašem životě stalo cokoliv, nestojí to ani za pouhé myšlenky na ukončení svého života.
Budu ráda, když si přečtete i mé předchozí články, ze kterých lépe pochopíte můj život se závislostí jménem „gamblerství“.
Pokud vás také trápí závislost, nebo se chcete podělit o vaše zkušenosti, na profilu najdete moji e-mailovou adresu.
