Článek
Přišel den mých 18. narozenin…
Je to už tolik let, a přesto si to pamatuji naprosto přesně. Byla středa. Venku mrzlo a mně se tehdy nechtělo do školy, protože všude byl sníh a já neměla teplé boty. To mi ale nebránilo vyrazit do nejbližší sázkovky, kterou jsme s tátou do té doby navštěvovali společně.
„Jé, vy máte dnes narozeniny? Jste si jistá, že tohle chcete udělat? “
I ta paní za přepážkou měla větší rozum než můj táta. Hodila mi záchranné lano, které jsem nevděčně ignorovala.
„To je kvůli tátovi. Aby nemusel pořád chodit na pobočku.“
Moje první lež v tomhle „světě“. Od té doby jsem už lhala většinu svého života. Lhaní je něco, co spojuje naprosto každého gamblera. Nikdo nepřizná, kde utratil všechny peníze. Ani kde je získal. Paradoxně je mnohem příjemnější lhát o tom, že jsem je prochlastala, než že jsem je prohrála na fotbale.
Můj velký problém byl, že jsem už v den svých 18. narozenin byla závislá. Tehdy to ještě nebylo na samotné hře, ale na vidině možné výhry. Abychom se pochopili, nebyla jsem líná. Pracovala jsem od 14 let a musím říct, že ne zrovna málo. Koho by ale nelákala vidina snadných peněz, které v podstatě leží na zemi a stačí je zvednout? A já už tehdy měla „know how“, takže všechno bylo opravdu snadné.
Celé to začínalo nevinně. Desetikoruny lítaly nahoru a dolů, občas nějaká výhra, občas nějaká prohra. Zachraňovalo mě, že dobít mé gamblerské konto jsem mohla jen na pobočce a já se při každé návštěvě cítila trapně. Jako kdyby mě obsluha skenovala pohledem s myšlenkou, jaká budoucnost mě čeká. Jako kdyby věděli, že jsem jen další z řady ztroskotanců.
Čas plynul jako voda a já jsem svou rostoucí závislost zatím držela v únosných mezích. Do doby, než přišel další velký milník. Exekuce. Z doby, kdy jsem ještě jako nezletilá jela párkrát načerno v MHD. Jako studentka jsem si na brigádě zas tak moc peněz nevydělala. Tehdy nebylo tak snadné najít dobře placenou brigádu, a tak jsem pracovala za necelých 60 korun na hodinu. Než abych vydělávala rok na dluh, rozhodla jsem se věřit štěstí a jít mu hodně rychle naproti.
A tak přišel první litr. Dva. Tři. Na horské dráze trvá cesta nahoru věčnost. Dolů? Ani nemrkneš. Stejnou rychlostí jsem se najednou řítila i já. Na dno.
Zajímavé na téhle závislosti je, že tam vždy jsou chvíle, které ti dodají odhodlání. Které ti nedovolí skončit. Není to jen o tom, že si hlava řekne: „Prohrávám, je čas skončit.“ Hlava si moc dobře pamatuje ty chvíle, které přinesly peníze. A když se to stalo jednou, proč by se to nemohlo stát znovu? Chtíč je silnější než rozum.
Jako třeba den, kdy jsem z vody uvařila polévku. Na kontě mi zbývalo posledních 40 korun. Začínala noc a nabídka byla velmi omezená. MLB, NHL, NBA.
MLB
Dodnes nevím, proč to tak je, a vlastně ani nevím, jestli to tak je stále, ale v MLB spolu dva týmy hrají většinou tři zápasy během tří dnů. Kdysi jsem četla teorii, že pokud tým A vyhraje dva zápasy za sebou, ten třetí na 90 % vyhraje tým B. Byla jsem v baseballu nováček, takže mi nezbývalo nic jiného, než se toho držet.
O NBA jsem nevěděla vůbec nic, a tak jsem se přesunula k mému oblíbenému hokeji. Výsledky zápasů pro mě byly jako ruleta, ale že dá Crosby gól? Tomu jsem fakt věřila. Crosby, Ovečkin, Malkin, Dacjuk, Parise, Kovalčuk, Getzlaf, Iginla… Poslala jsem tam všechno. Kombík společně s MLB. A šla jsem spát. Nečekala jsem na zápasy, protože jsem věděla, že tiket nemá šanci.
Měl. Ráno bylo na mém kontě téměř 100 tisíc.
Další zajímavostí je, že takové peníze z účtu jen tak nevyberete. Je to velmi dobře promyšlený tah ze strany sázkové kanceláře. Například v dnešní době můžete na pobočce vybrat maximálně 10 000 korun za 24 hodin. Stejně tak na platební kartu. Klasický bankovní převod takhle přísné omezení nemá, ale trvá dlouho. A já chtěla peníze hned. Chtěla jsem zaplatit dluh, ale taky jsem si chtěla něco užít. Pár hodin poté, co se ze mě stal boháč, jsem stála na nádraží a čekala na odjezd na turnaj. Cestou jsem samozřejmě stihla vybrat alespoň to, co mi limit dovolil. Zbytek bohužel na kontě zůstal…
Jako ukázkový příklad gamblera jsem dodržovala všechny poznávací body. Zejména ten nejdůležitější – víra. Když ze stovky dokážu udělat sto tisíc, tak přeci ze sto tisíc musím zvládnout udělat několik milionů. To je naprosto snadná matematika.
Jenže…
Můj stotisícový tiket byl přesně ten tiket, který se stane jednou za život.
Když máš na kontě 200, je snadné sázet za 20.
Když máš na kontě 1000, málokdy sázíš za 20.
Když máš na kontě 100 000, přijde ti naprosto v pořádku sázet za 5 000, dokonce i za deset.
Takhle to prostě je. Vím, že na světě existuje mnoho superhrdinů, kteří se dokážou svého bankrollu držet a kteří mají disciplínu. Já mezi ně ale nikdy nepatřila.
Chuť roste. S každým zeleným tiketem. Do chvíle, než máš na účtě zase nulu.
Na první pohled to vypadá nevinně. Jasně, prohrála jsem peníze, které jsem o pár hodin dříve vyhrála. Je to smutné, ale člověk by řekl, že se vlastně nic nestalo. Místo výhry 100 000 jsem měla alespoň pár tisíc, které jsem stihla vybrat. Tak jako tak to byl úspěch.
Nebyl. Tenhle tiket totiž přinesl to nejzásadnější. To, díky čemu existují všechny sázkovky.
Viděla jsem, že to jde. Viděla jsem, že je šance vyhrát. A může to být klidně velký balík.
A to je přesně to, co mě zničilo. Od té chvíle to nebylo už jen o zábavě a pár korunách na přilepšenou. Celý můj následující život se řídil heslem: „Chybí ti na nájem? Nevadí, můžeš to přeci vyhrát. Máš jen na suchý rohlík? Nevadí, běž si zahrát a bude na pizzu.“
Čím víc mám, tím víc chci. Čím víc prohrávám, tím víc chci peníze zpátky.
Tohle zná většina gamblerů.
Já vím, že si teď říkáš, že tohle by se ti nestalo. Že ty bys měl disciplínu, hrál zodpovědně. Prosím, nezkoušej to. Ta hranice je tak strašně moc tenká, že si to ani nedokážeš představit. Já jsem si také myslela, že budu v pohodě, že to zvládnu, ale ono to tak není a nikdy nebylo.
Byla jsem pasažérem rozjetého vlaku, který má jedinou cílovou destinaci. Dno.
Jenže, ať se tohle může zdát jakkoliv děsivé, to nejhorší mě teprve čekalo. A nebylo toho málo…
