Článek
Kámen mudrců jako takový nikdy neexistoval. Šlo o pojmenování pro čistě hypotetickou látku, která by jeho majiteli zaručovala neskutečné bohatství a nikdy nekončící život. Pomocí kamene mudrců by totiž mělo být možné vyrobit takzvaný elixír života či elixír mládí.
Už v prvním díle ságy o Harrym Potterovi je vynález kamene mudrců přisuzován tajemnému Nicolasi Flamelovi. Jenže se opět nejedná o fiktivní postavu. Nicolas Flamel skutečně žil a byl kamenem doslova posedlý. Jeho život se datuje do Francie 14. století a přestože byl písařem, notářem a obchodníkem s rukopisy, byl také jedním z prvních alchymistů.
Alchymii považují někteří za vědu, jiný ale za šarlatánství, jehož praktikování slouží ke lži a vlastnímu obohacení. Pravdou ale je, že alchymie v sobě kombinuje poznatky z mnoha vědeckých oborů jako je například fyzika, chemie či medicína. Přidává k nim ale i poznatky z oborů, kterým se dnes už tak trochu smějeme. Jde především o astrologii a o magii.
V jedné ze svých knih Flamel uvádí, že objevil knihu plnou nesrozumitelných hieroglyfů, kterým nikdo nerozuměl. Jednoho dne však on sám dokázal tyto hieroglyfy zázrakem přečíst. Kniha podle něj obsahovala instrukce, jak vyrobit právě slavný kámen mudrců. A to se podle jeho tvrzení Flamelovi povedlo. V dalších kapitolách totiž popisuje, jak díky kameni mudrců chodí po světě už několik stovek let. Popisoval i svůj život v devatenáctém století. Do dnešních dnů už se ale ve svém vyprávění nedostal.
Vzhledem k tomu, že nejsme schopni dokázat, že by se toto jeho dílo zakládalo na faktech, považujeme jej za fikci. Kdyby to pravda byla, s největší pravděpodobností by Flamel dnes stále chodil mezi námi.
Ale Nicolas Flamel nebyl jediný, kdo v moc alchymie a kamene mudrců uvěřil. Mezi jednoho z největších milovníků magie patřil i císař Rudolf II., který přesídlil císařský stolec z Vídně do Prahy. Důvodů k tomuto kroku mohlo být více, ale nabízí se jeden očividný. Rudolf II. chtěl žít v městě, která byla centrem alchymistů. Praha byla v době jeho vlády na přelomu 16. a 17. století vskutku tajemné město.
Jenže Rudolf II. byl důvěřivý a naivní. Uvěřil lžím a slibů, kterým ho zásobovali ti největší alchymisté tehdejší doby. Patřil k nim Johannes Kepler, Tycho de Brahe či Edwar Kelley, kterému se často říká Magistr Kelley. Ti z císaře pouze tahali peníze na své výzkumy, avšak kýženého výsledku nikdy nedosáhli.
Do této tajemné doby se traduje i pověst o Golemovi. Alchymie měla totiž i svého příznivce v řadách židovského lidu. Byl jím slavný rabín Löw. Ten žil ve stejné době jako Rudolf II. a je prokázáno, že se spolu stýkali. Oba je totiž pojila láska k tehdejší pseudovědě a touha po objevení nesmírného bohatství a nikdy nekončícího života.
Zpracováno na základě:
