Článek
Děti se doma chovají úplně jinak než mezi svými vrstevníky, kamarády či známými. Možná nám to na první pohled připomene to, jak jsme se v mládí chovali my. Taky jsme nebyli doma stejní, jako když jsme za sebou zabouchli dveře rodinného domu nebo bytu. Jenže ten rozdíl nebyl nikdy tak markantní. Dnes není žádnou výjimkou, že děti, které se doma chovají vzorně, mohou být ve škole těmi největšími sígry. Často může z jejich strany docházet i k šikaně jejich spolužáků. A my o tom nemáme ani tušení.
Že se něco děje, začnete tušit až v momentě, kdy si vás třídní učitelka nebo ředitel školy zavolá do svého kabinetu či kanceláře. Jenže i tam jdeme většinou s pocitem, že ať je to cokoli, musí to mít rozumné vysvětlení. Moje dítě přece nemůže být v ničem namočené. Hrdě tak vztyčíme hlavu a jdeme vstříc velkému překvapení.
Když se pak v ředitelně dozvíme, že náš syn fyzicky i psychicky ubližoval svojí spolužačce, máme ředitele i třídní učitelku za blázna. To se přece nemohlo stát. Pokud je přítomno i naše dítě, většinou se ještě demonstrativně rozbrečí, že opravdu za nic z toho nemůže, a my jsme úplně omotáni kolem jeho prstu. Věříme mu každé slovo. Náš miláček by přeci nikdy nic takového nedokázal. Hájíme ho, jak jen to jde. O jeho nevinně jsme přesvědčeni.
Když ale přijde na řadu množství argumentů, které nás svědčí o vině našeho dítěte, spolu s důkazy a výpověďmi dalších dětí a personálu, které to potvrzují, jsme doslova zhrozeni. Vůbec nedokážeme pochopit, jak může být pravda, že by náš synáček někomu takhle ublížil. Vždyť je to vzorný a hodný chlapec. Když se ale podíváme do jeho očí, které nenápadně sledují naši reakci, poznáme, že je něco špatně.
Konečně jsme možná podvědomě uvěřili tomu, co se nám tady učitelka či ředitel celou dobu snaží říci, ale odmítáme si to připustit. Nyní přichází na řadu naše zmatené odmítání a údiv. V této fázi nejčastěji používáme větu typu: Já tomu nemohu uvěřit, doma takový není. To už nám ale není nic platné. Následuje kázeňský trest. Ten je však ve srovnání s naším zklamáním jen miniaturním zrnkem písku v poušti plné zoufalství.
Doma pak následuje ostřejší rozhovor s tou malou osobou, kterou jsme do dnešního dne měli za vzor všech ctností. Následují zákazy a domácí tresty, které však dítě dřív nebo později začne ignorovat. Konečně si plně uvědomujeme, že to není ten syn, kterého jsme mysleli, že doma máme. Začíná domácí rebelie. I doma se totiž začíná chovat tak jako mezi kamarády. Odmlouvá, chová se povýšeně, neposlouchá, ignoruje.
Přitom stačí tak málo. Více naslouchat svému dítěti během jeho růstu a neutvrzovat ho stále v tom, jak je nejlepší a dokonalý. Nepěstovat v něm to ego, že nad něj lepšího není. Dáváme mu tím totiž volné ruce absolutně ke všemu, co ve škole, nebo i mimo ni, spáchá.
Mysleme nejen na to, jaké dítě chceme mít, ale berme v úvahu i to, jaké dítě máme.
Zpracováno na základě vlastní zkušenosti.
