Článek
Když byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezident již počtvrté v roce 1934, nebyl na tom zdravotně nejlépe. Měl velké problémy se zrakem, při odříkání prezidentského slibu zpaměti zapomněl, jak má pokračovat. Bylo prakticky jasné, že poslední funkční období nedokončí. A tak se také stalo. Masaryk rezignoval 14. prosince 1935. Novým prezidentem byl pak zvolen Edvard Beneš.
Jeho zvolení bylo nasnadě. Beneš byl spolu s Masarykem vůdčí osobností zahraničního československého odboje během první světové války. Jedním z jeho prvních kroků v prezidentském úřadu pak bylo uzavření spojenecké smlouvy s Francií a tehdejším Sovětským svazem, za což byl silně kritizován. On sám ale nebezpečí ve smlouvě s Ruskem nespatřoval.
Když pak byla bez Beneše podepsána Mnichovská dohoda, byl Němci donucen k rezignaci. Svého úřadu se vzdal 5. října 1938 a se svou rodinou a milionem korun odletěl do Londýna. Osud české země mu však nebyl lhostejný. V rámci československého zahraničního odboje se snažil vyjádřit nesouhlas s nacistickou okupací českých zemí a proti Německu bojoval všemi možnými způsoby.
Proto bylo jasné, že po konci druhé světové války ve funkci československého prezidenta nahradí nacisty dosazeného Emila Háchu. A stalo se. Přestože byl jeho prezidentský úřad potvrzen až v říjnu 1945, tuto funkci vykonával už od poloviny května téhož roku, kdy se vrátil do Prahy. Jenže situace v Československu byla v té době už úplně jiná, než jakou si Beneš pamatoval.
Smlouva o spojenectví s Ruskem a následné osvobozování českých zemí Rudou armádou posílilo v naší zemi vliv Sovětského svazu. Ve volbách do Národního shromáždění se komunistická strana stala tou nejúspěšnější a předsedou vlády byl ustanoven Klement Gottwald. Vše bylo připraveno na komunistický převrat a konec demokracie v Československu. A přesto, že se tento vývoj Benešovi nelíbil, neudělal s tím vůbec nic.
Situace se stávala tak neudržitelnou, že mezi 20. a 25. únorem 1948 podalo demisi 14 nekomunistických ministrů z celkového počtu 26 ministrů. Jejich cílem ale nebylo se vzdát. Chtěli jen komunisty donutit podřídit se vládě a chtěli, aby se začalo řešit to, že všechny důležité pozice ve Sboru národní bezpečnosti byly obsazeny komunisty. Kromě toho ovládali komunisté i další instituce, jako byl například Český rozhlas.
Ministři v demisi spoléhali na to, že jejich rezignaci prezident nepřijme. Podle ústavy by měl v takovém případě dokonce vyhlásit nové předčasné volby, neboť rezignovala nadpoloviční většina ministrů. Beneš byl ale v té době pod nátlakem komunistů a jeho zdravotní stav nebyl příliš dobrý, a tak demise podepsal a tím umožnil Klementu Gottwaldovi, aby všechna uvolněná vládní křesla obsadil komunisty. Přestože měl hned několik ústavních pravomocí, kterými mohl situaci řešit, zvolil Beneš tu nejjednodušší. Nedělat nic a uvolnit komunistům cestu k moci.
Nakonec v sobě ale Beneš přece jen sebral veškerou odvahu a přes několik mozkových příhod, krvácení do mozku a častou nesnesitelnou bolest hlavy, v květnu 1948 odmítl podepsat novou komunistickou ústavu, protože by to znamenalo konec demokratického zřízení u nás. Za měsíc ale na svou funkci abdikoval a o pár měsíců později zemřel. Novým prezidentem se stal tehdejší předseda vlády Klement Gottwald, který novou ústavu podepsal bez problémů. A komunistický převrat byl završen.
Zpracováno na základě:
