Článek
Jednou za čas, abychom neztráceli krok s tempem doby – protože slovy Jana Nerudy kdo chvíli stál, již stojí opodál – nám zaměstnavatel nachystá další školení.
Seminář, tentokrát s velmi formálním názvem, nevyvolával žádné emoce ani těšení. Prostě další z řady povinných kurzů. S připravenou kávou a vodou jsem si to šla spíše odsedět s nadějí, že si pod lavicí stihnu přečíst ranní zprávy.
Ale! Dvě hodiny jsem nakonec intenzivně vstřebávala mimo jiné zajímavé informace o tom, že kvalitní a silné heslo chrání před automatickými útoky, před zneužitím při úniku dat z jiných webů a zajišťuje, že cizí člověk ztratí možnost ovládnout můj digitální život.
Což samozřejmě tak nějak teoreticky vím, stejně jako všichni ostatní. Ale to mi nebránilo mít roky úplně pitomá hesla – hlavně abych si je zapamatovala a nebylo jich moc. Soukromě jim říkám „univerzální“. Vezu se totiž na vlně té klasické lidské naivity, že mně se tyhle průšvihy přece vyhnou, i když statisticky hrozí všem stejně.
Hltala jsem každé slovo a pohoršovala se s ostatními nad všemi uváděnými příklady z praxe, kdy prostoduší lidé, kteří o svá data, případně peníze přišli, jednali nesvědomitě a lehkomyslně, když své účty neměli dostatečně zabezpečené. Těm nejčastěji uváděným případům jsem se smála a nedala na sobě ani mrknutím oka znát, že jsem podobný domácí expert s univerzálním heslem složeným ze jména mého muže, dětí a čísel 1234, které se nebojím různě kombinovat.
Další moje oblíbené bylo NOVÉheslo, případně HESLO123. Samozřejmě také číselná řada, ale protože jsem vynalézavá a kreativní, nebylo to obyčejné 123456789, ale 987654321 nebo třeba řada lichých či sudých čísel. Zkrátka jsem počítačový génius.
Po návratu domů jsem se nenápadně zašila s počítačem na gauč a s přece jen provinilým svědomím se rozhodla zrevidovat svoje přihlašovací údaje. Po poradě s manželem jsem si nainstalovala správce hesel a pustila se kreativně do tvorby nových bezpečnostních kódů. Můj milovaný muž se držel a vůbec mi nevmetl ono pověstné: „Já jsem ti to přece říkal.“ Protože, ruku na srdce, bylo to téma nejednoho dlouhého zimního večera a jeho varování: „Počkej, až se ti tam někdo dostane…“ mi znělo v uších. Ale protože doma není nikdo prorokem – na tu správnou strunku ve mně brnklo až profesionální školení.
Manžel byl nadšený a já mohla začít šifrovat. Začala jsem e-mailem, pokračovala bankou a dalšími účty. Moje hesla obsahovala písmena velká i malá, číslice a znaky, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí. Edward Snowden by uronil kroupu dojetí. Spát jsem šla až pozdě v noci s dobrým pocitem, že si na mých účtech vyláme zuby i ten nejlepší hacker.
Ráno jsem se chtěla na počítači podívat do svého e-mailu, ale narazila jsem na odhlášený účet.
Jasně!
Žádný problém.
Změny jsem dělala předchozí večer na notebooku. Přihlásím se novými přihlašovacími údaji a vše si uložím. Zadala jsem nové heslo… a na monitoru se objevilo: Neplatné přihlašovací údaje.
Druhý pokus s podobným výsledkem: Uživatelské jméno nebo heslo není správné. Zkuste to znovu. Po třetím pokusu jsem si účet úspěšně zablokovala.
Protože nejsem žádný digitální diletant, mám zapnuté dvoufázové ověření. Logicky jsem tedy sáhla po telefonu, abych tuhle zamotanou situaci vyřešila. V telefonu však v noci po delší době proběhla aktualizace, a proto na mě z displeje blikala výzva: Zadejte PIN. Vzhledem k tomu, že telefon jako většina lidí nevypínám, nebyla jsem ve víru myšlenek z předchozího večera schopná správnou kombinaci vymyslet.
Po výzvě k poslednímu pokusu jsem sebevědomě naťukala jasnou kombinaci a objevilo se: Zařízení je zablokováno. Moje noční můra nastala: na displeji se objevila hláška vyžadující PUK kód.
Samozřejmě, že vím, kde je máme tyto supertajné PUKY schované. Problém byl v tom, že jich tam v té naší krabici bylo nějak hodně a já netušila, který z nich na moje zařízení použít. Nutně jsem potřebovala odeslat platbu z banky, ale místo toho jsem zůstala úplně konsternovaná.
Zkrátím to, během rekordně krátké doby jsem ve vzrůstajícím zmatku, ve kterém jsem nebyla schopná racionálně jednat, zablokovala všechny důležité přístupy.
Ocitla jsem se v dokonalé digitální pasti: s nefunkčním telefonem, nedostupným e-mailem a zablokovaným účtem.
Vzhledem k tomu, jak sebevědomě jsem předchozí den po školení před manželem vystupovala, stálo mě teď hodně sebezapření jít ho po noční směně vzbudit. Se sklopenou hlavou jsem ze sebe nakonec vysoukala: „Miláčku, vyhlásila jsem digitální bankrot. Celé jsem to totálně zablokovala. Moje kybernetická gramotnost končí u kouřových signálů a já jsem oficiálně zamrzla v minulém století…“
Manžela stálo několik hodin života odblokovat všechny moje účty.
Ještěže mě miluje.
A já svatosvatě slíbila, že už nikdy nebudu znovu zkoušet dvaadvacetimístná hesla, která možná odradí hackery, ale spolehlivě zlikvidují i moji vlastní svéprávnost a manžela připraví o drahocenné chvíle odpočinku.
A taky budu víc používat brýle na čtení.
