Článek
Kontroluju univerzální seznam věcí, které se mi daří poslední roky doplňovat a udržovat v aplikaci poznámkový blok v mém telefonu. Letos to bude úplně na pohodu. Ne jako jiné roky. Žádné zmatkování. Už to máme natrénované. O nic nejde. Lehce a pobaveně se s mužem bavíme o tom, jak všechno odpoledne před odjezdem během chvilky nahážeme do kufru. Žádné zbytečnosti, žádné tři svetříky podle barvy, aby se hodily k šatům. Úplná marnivost. Zbytečnost. Stačí pár triček, kraťasy, spoďáry, pár párů ponožek… Šaty? Maximálně jedny. Stejně budeme pořád na kole, říká můj muž.
Je minimalista. To znamená, že má s sebou OPRAVDU jen pár triček, dvoje kraťasy a plavky. No dobře, má i spoďáry a ponožky. Taky JEDNU mikinu, na hlavě kšiltovku a vzadu na sedačkách hozenou větrovku. Kterou si stejně ANI JEDNOU nevezme na sebe.
Balení se blíží. Zbývá pár hodin do odjezdu. Měli bychom si jít lehnout dřív, ráno vstáváme v pět. Vyjíždíme po půl šesté. Snad letos mineme zácpu na berlínském okruhu a pak i tu u Štětína. Balt čeká.
Tak dobře, dáme si kafe a pak už to tam nahážeme. Říkáme si vtipné historky z předchozích dovolených, otálíme, jsme nad věcí. O nic nejde. Domlouváme se s našimi kluky, kteří zůstávají doma, ohledně chodu domácnosti, zalévání skleníku a tak. Vládne všeobecně pohodová nálada. Venku se pomalu stmívá. Lehce, až laškovně říkám, že je vypráno, vyžehleno. Bude to rychlovka. O nic nejde. Pomalu se zvedáme. Můj muž odejde do ložnice, vyndá ze skříně pět triček, kraťasy bude mít na sobě, ty druhé nakonec nebere, stejně by je neunosil, přibalí si žabky a holící strojek a prohlásí, že má sbaleno a jde si zapnout večerní zprávy.
Já začínám také s pěti tričky, pro jistotu tedy dvoje kraťasy a DVĚ mikiny. Balení je letos pohoda. V malinko rozpustilé náladě přihazuju na hromádku sportovní sukni. O nic nejde. Je pravda, že to chce jiné triko, které mi nedělá boule u pasu. Neumím si vybrat barvu, beru tedy tři, červené, žluté a černé. K té sukni mám skvělou mikinu, dělá mi hezký pas. Hodím ji na hromádku. Jedna mikina sem, jedna mikina tam. Je pravda, že tahle sukně je docela krátká, mám ještě jednu, ta je nad kolena a má šmrnc. Ta se v tom kufru úplně ztratí. Pak mi padne oko na ty červené zavinovací šaty. Ty mi fakt sednou. Říkaly to i ženský v práci. Taky je mám na nový profilovce na Facebooku. A mám na ní hodně liků. Beru je. Mám je i v modré. Byly ve slevě. Beru je taky. Jenže co když se ochladí, přece si přes ně nevezmu na večerní vycházku mikinu! Hledám ten parádní propínací svetřík v univerzální nude barvě. A taky teda džísku. Mám ji ráda, je to takový nadčasový kousek. Už je jasné, že budu nakonec potřebovat i tu malou bílou kabelku, nevezmu si přeci k šatům na promenádu batoh, to dá rozum. Konečně jsem vyhmátla ve skříni ten svetřík, je přehozený přes úžasné kávové šaty, co jsem loni skoro vůbec neunosila a je to škoda! Úplně jsem na ně zapomněla. Sbalím je do malé ruličky a schovám do džísky.
Balím kecky, žabky, botasky a k šatům sandále. Jsou na platformě. Přijdu si v nich jako filmová hvězda. Ale docela mě z nich bolí nohy. Hodím tam tedy nakonec i nízké placaté kožené sandálky. Hromádka mých věcí pomalu, ale jistě narůstá. Už je to spíš hromada.
Snažím se ji nadvakrát v plné náruči donést nenápadně kolem manžela do kufru, který jsem si neprozřetelně nechala v obýváku na gauči. Ještě, že muž je zaujatý nejnovějším vývojem na české politické scéně.
Kufr je skoro plný. Ještě přidám oblíbený hrnek na kafe, svícen a svíčku k večerní sklence vína na terase, tři společenské hry, dvě knížky, klobouk a ledvinku. Zapnout kufr pak vyžaduje velké úsilí i přes to, že na něm plnou vahou ležím.
Muž se v deset zvedne a jde odnést kufr do auta. Z chodby slyším něco o kamení a tosnadaninenímožný, co tam zase všechno narvala.
No, narvala, no. Příště už opravdu pojedu podle seznamu.
Slibuju.
