Článek
Myslím, že běžná rodina funguje z větší části na principu rutinních a opakujících se úkonů. Nákupy, placení složenek (což je eufemismus, protože opravdovou složenku jsme už roky neviděli), vaření, rozvážení dětí odkudkoliv kamkoliv, a v neposlední řadě také údržba aut a tankování.
Většinou to jede tak nějak samospádem, úkoly a role jsou po těch společných letech rozděleny a život plyne ke spokojenosti všech celkem hladce.
Z těchto stereotypních aktivit ale poslední dobou značně vybočuje tankování. Z všední záležitosti se stala poměrně dobrodružná bojovka. To, že cena pohonných hmot lítá nahoru a dolů je prostě fakt, nad kterým se můžeme vztekat, ale nic s ním neuděláme.
A to je důvod, proč se u českých benzinek tvoří dlouhé fronty aut. Bydlíme pár kilometrů od Německa a tamní obyvatelé samozřejmě využívají, teď víc než kdy dřív, možnost natankovat si o nějakou tu kačku levněji.
V momentě, kdy přijíždíme k čerpací stanici pozoruji manželovu počáteční nervozitu projevující se pevným úchopem volantu a bělajícími klouby. Očima vybírá nejkratší frontu. Snaží se odhadnout, kdo bude při tankování nejrychlejší a nebude zdržovat objednávkou kávy a návštěvou toalet.
Stojíme ve vybrané řadě aut. Ve voze je ticho. Manžel těká očima po ostatních frontách. Pokud se vedlejší šňůra vozidel pohne rychleji než naše, přichází bleskové rozhodnutí a my se snažíme přejet a zařadit se do rychlejší řady. Takhle přejedeme klidně několikrát. Většinu doby mi uniká smysl tohoto nervózního manévrování. Úspora času se vesměs počítá na sekundy.
Doba strávená čekáním se mění v soutěž v motoristickém slalomu. Snažím se pozorovat obličeje ostatních řidičů a setkávám se se sveřepými výrazy automobilových konkurentů, kteří hrají naprosto stejnou hru.
Tentokrát se zdá, že jsme vyhráli. Cíl, tankovací stojan, je na dohled, už jsme skoro na řadě. Protivníky necháváme za sebou. Manžel se uvolňuje, pouští volant, už ho drží ležérně jen jednou rukou, vtipkuje a komentuje spokojeně svoji schopnost obstát v této strategické hře. Tentokrát to vypadá na vítězství před všemi ostatními anonymními zúčastněnými téhle strategické partie.
Řidič, který stojí u stojanu před námi dotankoval, ještě aspoň pětkrát se pokouší pistoli vyždímat a opakovaným mačkáním ovládací páčky nutí poslední kapky benzínu vklouznout do nádrže.
Prsty mého muže nervózně bubnují o plast palubní desky, zkusmo sešlapuje plyn, povoluje ručku a chystáme se konečně popojet.
Vtom se náhle řidič, kterého manžel hypnotizuje pohledem přes přední sklo, pomalými pohyby starobního důchodce, který nikam nespěchá, vydává na cestu kolem svého vozu.
Otvírá páté dveře, noří se do kufru svého auta a k nohám si jako ve zpomaleném filmu pokládá dva dvacetilitrové kanystry. Scéna jakoby vypadla z animované Zootropolis a lenochod Flash je oproti tomuto pánovi hotový rychlík.
Napětí v našem voze stoupá, dalo by se krájet. Manželovi mizí z obličeje veškerá barva. Jsme v pasti, nemáme kam couvnout ani kam přejet. Muž se pomalu sune po sedadle dolů, pouští volant, vypíná motor. Tuhle tankovací bitvu jsme prohráli, i když to tentokrát vypadalo tak slibně!
Zleva i zprava nás postupně míjí řidiči nad kterými jsme před pár minutami vyhráli kličkovací soutěž. Tankují a odjíždí.
Manžel má prázdný pohled upřený do dálky.
Řidič před námi si pohvizduje a zrovna ždímá pistoli do ústí prvního kanystru. Ten je očividně už plný, přesto se pokouší docílit kopečku z těkavé kapaliny.
To bude ještě na dlouho. Sleduji to tiché mužské drama a říkám si, že mě tahle přemíra benzínkového testosteronu nechává naprosto chladnou. Příště už raději natankuji sama.
Bez kličkování a infarktových stavů sice nezažiju takové dobrodružství, ale zato ušetřím manželovi spoustu šedivých vlasů.
