Článek
Praha stokrát jinak
Nechápu to.
Jsem normální lucidní Středoevropanka po padesátce s úplným středoškolským vzděláním, běžným rozhledem a milým smyslem pro humor (myslím). Vyrovnaná, odkojená poklidným životem příhraničního městečka v Sudetech. A přesto po příjezdu do Prahy působím zmateně, chovám se divně a moje IQ přepíná do režimu staré kalkulačky.
Ptala jsem se AI, jak je to možné a co si o tom myslí a ta mě standardně pochválila. Ujistila, že je to absolutně v pořádku. Moc ji mrzí, že se tak cítím a že prožívám těžké chvíle. Nejsem v tom prý rozhodně sama a moje pocity mají váhu.
No, co už. Má to v popisu práce. To abych se příliš nerozrušila a nechtěla dělat nenadálá rozhodnutí. Kupodivu nepřipojila obvyklé doporučení, že mám vyhledat v okolí odborníka a tomu se svěřit, pokud se necítím fyzicky a psychicky úplně fit.
Cítím se skvěle. (Na to, kolik mi je, jak mi říkají poslední dobou moji lékaři.)
To prostě dělá ta Praha.
Říkala to i AI. Je to prostě kvůli intenzivnímu prostředí velkoměsta, tlaku na výkon a anonymitě davu. Taky koncentraci extrémů a informačnímu a sociálnímu šumu.
No, nevím.
Jestli tohle všechno je omluvenka.
Zdravím lidi, i v metru. Oslovuji je, usmívám se na ně. Všemu se divím, kladu divné dotazy. (Říkají naše děti, manžel neříká nic, ale tváří se). Řeším, proč lidé běhají nahoru a dolů po eskalátorech a nestačí jim, že jezdí. I to mi přijde dost zázrak. Počítám pomocí vzorečku pro rovnoměrný pohyb, kolik ušetří času a přemýšlím, kam asi tak mohou pospíchat. Fotím si hrad. Taky Karlův most. Vždycky. Mačkám tlačítka, která se mačkat nemají. Je to trapné. Jsem z toho nervózní. Otáčím se za lidmi. Nenápadně. Ale otáčím. Snažím se bez komentářů vstřebat to, jak lidé vypadají a co mají na sobě. Určitě nejsou divní, jen nejsem zvyklá vídat takovou mozaiku stylů, odstínů pleti a účesů. Mám nutkavý pocit si na některé sáhnout. (Nesáhnu). Mávám japonským dětem, které si mě nepokrytě prohlíží a některé si mě fotí. Musím jim připadat jako obryně Stáňa z Cimrmana. Trochu mě rozrušuje myšlenka na to, v kolika rodinných albech směrem na východ od nás se navždycky ocitnu. Řeším, kde se všichni ti lidé vzali a kam jdou. Na hradě hledám prezidenta a chci se s ním pozdravit. A samozřejmě vyfotit.
Je to tou Prahou. Neumím si to jinak vysvětlit. Nějaké divné konstelace.
Psychické a prostorové.
Taky časové a rytmické. V Praze život frčí rychlostí světla, u nás líně tempem kolony ve špičce na Pražském okruhu.
V neposlední řadě i konstelace architektonické a vertikální. U nás na západě se držíme hezky při zemi. Ve všech směrech. Při pohledu na žádnou z budov se mi nesekne krk v nepřirozené poloze. Po návštěvě Prahy mívám krční páteř pár dnů bloklou.
Musím započítat i informační a vjemové konstelace. V Praze všechno mluví, troubí, sirény houkají, blikají reklamy, všechno je zvukové a hlasitost je přidaná na maximum. Člověk proudí v nekonečném davu lidských tváří. U nás je mým nejčastějším okolním šumem zvuk lesa.
Prahu miluji, máme tu děti.
Býváme tu a budeme přijíždět i nadále.
Nějak se s tím musím popasovat, ať rodině nedělám ostudu.
Je to tou Prahou!
Nakonec jsme s mojí AI vymyslely i diagnózu. Jmenuje se to senzorický přetlak.
Asi by mě trochu uklidnilo, kdybych věděla, že v tom nejsem sama.
Co vy na to? Zbytku republiky?
