Článek
Byl to krásný den. První polovinu jsem se rochnil v kocovině, a v té druhé za mnou do Prahy přijel táta, se kterým jsem už od mládí procestoval nemálo koncertů.
Nejdřív jsme si zašli do hospody na pořádné jídlo a pár piv. Potom jsem mu ukazoval taje pražské hromadné dopravy, přitom jsem ho smutně pozoroval. Uvědomoval jsem si, jak moc zestárl. Není to hezké uvědomění, zvlášť když máte nejlepšího tátu na světě. Ale proč se tím teď trápit, hlavně že jsme spolu a jdeme si užít skvělou kapelu.
Ani jeden z nás neholduje dochvilnosti. Jsme přesně ten typ lidí, co na večírek chodí zásadně pozdě, a ani koncert nebyl výjimkou. Když jsme se prodrali tepnami, kterými protékala krev koncertů, tedy diváky, a sedli si na nejvyšší stupeň tribuny D, předkapela Halestorm už končila a set se pomalu, ale jistě začal připravovat pro hlavní show.
Z výšky tribuny jsme mohli pozorovat nejen ohromnou lidskou masu před pódiem, ale i čilý ruch v zázemí za námi. Nekonečné fronty na pivo, nadšence, kteří si chtěli koncert užít alespoň zvukově z nedalekého pahorku za zátarasem. Přímo pod námi byla řada toitoiek – a tam se to stalo.
Odpočítávali jsme už minuty do začátku koncertu, když jsem náhle pod sebou uslyšel zvláštní mumraj a uviděl nějakého pána běžet na koncertní atmosféru až příliš rychle. Zuřivě gestikuloval a ukazoval kamsi před sebe. Říkal jsem si, jestli se nesnaží odchytit kámoše, kterého náhle zahlédl. Ale jeho trajektorie směřovala k nejbližšímu zdravotnickému stanu.
Tehdy mi začala docházet, nejdřív nevědomky, jistá morbidní skutečnost. Podíval jsem se na místo, odkud pravděpodobně vyběhl. Uviděl jsem scénu, kterou jsem tolikrát viděl na obrazovce, a přesto je vidět něco takového naživo úplně jiný odvar. Poměrně vysoký a statný chlap ležel bezvládně na zemi a několik lidí se ho snažilo oživit. Masáž hrudníku, dýchání z úst do úst, kontrola zalknutí, kontrola jazyka, všechna čest těm lidem, odváděli výbornou práci. Já, ačkoliv daleko a nahoře, jsem byl paralyzován.
Hrůzné na tom bylo, jak podivně nereálné to všechno působilo. Tělo muže v bezvědomí připomínalo loutku. Chvílemi mi přišlo, že se už hýbe sám, ale byly to jen záškuby způsobené silnou srdeční masáží. Eddiho loutka, která se později objevila na pódiu, měla víc života než tenhle muž. Upozornil jsem na to tátu, který scénu pozoroval se mnou. Dostal jsem obrovský strach ze smrti, ze skutečnosti, že všechno je finální. Že jednou tady jsme, a pak najednou z ničeho nic… nic.
Zdravotnická pomoc dorazila poměrně rychle, celý incident nemohl trvat déle než dvě minuty, a přesto mi to připadalo jako věčnost. Muže rychle odnesli dál do zdravotnické sekce, ale v mé mysli a věřím, že i v tátově zůstal ještě dlouho.
Téměř ve stejném okamžiku, kdy nám zmizel z dohledu, zazněl první kytarový riff dlouho očekávané entrée. Zatímco se před námi zatáhla opona, jinde se roztáhla. Úvodní skladbou Iron Maiden bývá skoro vždycky Doctor Doctor. Jak velmi poetické, pomyslel jsem si.
Celý koncert jsem myslel na toho člověka. Zda se jim podařilo ho oživit. Doufal jsem, že je v pořádku, že třeba už při vědomí, a že si třeba, zatímco ho nakládají do sanitky, užívá alespoň prvotní nářez, který nám sem z Anglie přivezli. Myslel jsem na tátu, který až do konce koncertu nepromluvil ani slovo a vypadal, že ho to hluboce zasáhlo.
Najednou měly písně, které jsme slyšeli, úplně jinou příchuť. Jinak chutnala pecka Powerslave, lamentace faraona nad nevyhnutelností smrti, která kosí nejen otroky, ale i jeho samotného, boží vtělení na zemi. Ponurá zpověď vězně, kterému zvoní umíráček v cele smrti, v excelentní písni Hallowed Be Thy Name. V druhé polovině koncertu jsem se už trochu naladil a začal si ho víc užívat, ale stejně jsem měl v pozadí hlavy myšlenkový šrot.
Šrotoval jsem nad smrtelností nad svou, nad tátovou. Přijde tak jako tak. Kolik takových případů si koncert už vyžádal? Jak rychlé a náhlé to všechno je. Ten pán byl mnohem mladší než táta. A i když je táta ve skvělé kondici, musím chtě nechtě vzít v úvahu skutečnost, že pohyb času je neúprosný.
Jsem zvědavý, jaké to bude, až půjdu na koncert Iron Maiden a on už tady nebude. Doufám ale, že jich spolu ještě pár stihneme. Doufám, že ten pán, kterého jsme viděli, je živý a zdravý – a že teď na internetu zjišťuje, jaký koncert to vlastně propásl. Musím uznat, že koncert byl skvělý a hořkou chuť mých pocitů trochu osladil. A když jsme odcházeli z tribuny a z lampionů se ozval hlas Erica Idla: Always Look on the Bright Side of Life, ten špatný pocit se pomalu rozpouštěl a mizel někde daleko v teplé pražské noci.
