Článek
Ráno vstávám a jdu do práce. Do práce, kterou jsem si vybral. Do role, kterou ukazuju světu. Obléknu se do oděvu pracovníka. V práci říkám naučené věci, které zapadají do připravených scénářů. Aby ten stroj šlapal jako hodinky.
Hraju roli — a teď nemluvím o Goffmanovi.
Mluvím s kolegy podle očekávání. Jedna mi třeba říká, že nemůže sehnat zubaře, protože v Praze nejsou volná místa. Přikyvuju a říkám: „Ano ano, je to naprd no.“ A přitom mě to nezajímá. Ani ona mě nezajímá.
Kupuju si oblečení, které mi údajně sedne. Které má ukazovat, kým jsem. Stýkám se s lidmi podobného myšlení, abych zapadl. Dělám věci, které mě baví — a které mají naplňovat mou osobnost. Když o nich mluvím, mají mě určovat.
Jaké mám rád filmy, jaké hry hraju. Moje oblíbená knížka. Tohle člověk vytahuje, když se ho někdo ptá a opravdu poslouchá.
Ale nejde jen o neustálé obnovování sebe sama. Já sám se nějak vnímám — a to vnímání musím neustále vysvětlovat okolí. Abych byl já, musím se jako já chovat. Musím to své JÁ nějak externalizovat, přenést ven, aby mohlo být pochopeno.
Mnoho lidí to dělá skrze práci. Jiní skrze záliby. My, co tvoříme, to děláme skrze knížky, poezii, obrazy. V době, kdy se dáš sdílet globálně skrze média, se tahle stará potřeba externalizace mění skoro v zákon.
A přitom… nikdy nedokážu plně popsat sám sebe. Nedosáhnu finální externalizace, ani kdybych napsal „velké dílo“. Je to paradoxní bitva — všichni ji vedeme, ale nikdo ji nevyhraje. Nikdo nevyužije mé dílo k tomu, aby pochopil mě. Slouží jen jako další zrcadlo jemu samému.
Když čtu velké autory — třeba Bulgakova — nevnímám, co činí jeho jím. Vnímám, co činí mě mnou.
A právě teď — i tento text, který čteš — není o mně. Neslouží k pochopení mě jako nějakého koherentního já. Je to jen další způsob, jak můžeš nahlížet na sebe. Na své vlastní vnitřní myšlenky. A na to, jak se ti nedaří je manifestovat.
Je to paradoxní. Mé zvolání, že nemohu být nikdy vyslyšen, nebude nikdy vyslyšeno — právě proto, že je moje.
Napiš do komentářů, co tvoří tebe tebou. Ať se můžeme navzájem poexternalizovat. A možná, skrze tuhle marnou snahu o pochopení sebe sama, zahlédnout sebe sama.
A jestli ti voní tenhle typ myšlení, klidně mě sleduj. Protože já se jen tak nezastavím.
