Článek
Občas mi někdo blízký řekne: „Je ti už tolik a tolik let, a přesto se tak nechováš. Místo toho, abys řešil bydlení a hypotéku, se babráš v obskurní francouzské filosofii. Proti ctnosti svědomité práce stavíš na piedestal pařbu a flink. Nejsi ve věku, kdy se můžeš ožírat.“
Výtky samozřejmě neberu vážně. Ale poté se musím zamyslet. Ne sám nad sebou – to ne – ale spíše nad tím, odkud se bere tato nutnost uvěkovat dotyčného do patřičné meze. Proč mají lidé potřebu, aby věk korespondoval s jejich subjektivním vnímáním hodnot?
Samozřejmě první, co nás napadne, je jednoduchá kognitivní disonance, což určitě moc dobře znáte – na internetu jsou o tom tuny článků. Ale raději velmi stručně: jedná se o stav, kdy je v mysli nesoulad mezi postojem, hodnotou a skutečným faktem. Mám hodnotu, že člověk nad dvacet by měl znát svou alkoholovou míru, ale tady Tyglík ji nejenom nemá, ale ještě ke všemu ji ani vědomě mít nechce.
Tento nesoulad se snažím vyřešit tak, že mu připomenu, že v jeho věku už by měl vědět, co se sluší a patří – a odcházím zdánlivě spokojen z baru, vyprovázen židlí vrženou naštvaným Tyglíkem.
To je ale jenom neskutečně zjednodušený pohled na problém. Povrchní, dle mého soudu – a raději bych se dobral jádra problému samotného. Dle mého soudu to tkví v tom, že v minulosti měl věk orientační funkci, která se v moderní éře rozkládá a už nefunguje. Naše potřeba orientovat se však tímto způsobem nevymizela.
Dříve bylo jasně dané, jaké životní zkušenosti bude mít člověk ve 14, ve 20, v 50 letech. Už v dobách pravěkých dosáhl jinoch dospělosti společně s ostatními jinochy v určitém věku. Každého spojoval rituál přechodu. Lovil se skupinou a dalo se předpokládat, že později bude mít zkušenosti spojené s lovem. Ženy a dívky zase spojovaly jiné společné aktivity. Ve třiceti letech už mohla být několikanásobnou matkou a s jinými ženami z kmene měla tu mateřskou zkušenost.
Tohle je taky dost zjednodušená historie – slouží spíše jako ilustrace myšlenky. Až do nedávné doby mělo spoustu věcí ve společnosti řád a rigidní strukturu. U nás se tato struktura, vzhledem k totalitní minulosti, prodloužila až do nedávné minulosti, na rozdíl od západních států.
Dneska to neplatí už jenom z toho hlediska, že například do doby dospívání mají děti skoro nekonečno možností, jak trávit volný čas. Dříve byla plejáda aktivit a činností mnohem chudší a valná většina dětí zažila v podstatě dost podobné dospívání. Později musely dospět, protože neměly moc na vybranou. A díky této jednotvárnosti životních zkušeností bylo jednoduché podle věku odhadnout, o co se člověk zajímá a jaký je.
Tohle v moderní přehlcené době již neplatí – a bude se to zhoršovat. Moje hypotéza je samozřejmě zjednodušená, úplně vypouštím například Kohlberga a jeho studium morálního vývoje. Bylo by fajn, kdyby tento fenomén někdo mnohem svědomitější než já zpracoval jako téma vědecké práce. Věřím totiž, že je to jeden z kamínků mozaiky toho, proč je dnešní společnost více atomizovaná a nesourodá než dříve.
Myslíte si, že věk je jenom číslo? Nebo vám slouží k základní orientaci a jste frustrovaní, když někdo nezapadá do vaší škatulky? Napište to do komentářů.
