Článek
S tříletým synem jsme cestovali k babičce vlakem. Dostal s sebou batoh a kufr na kolečkách. Vše adekvátně jeho věku v dětské verzi.
V batůžku měl hlavně svačinu, v kufříku si vezl hračky, pár časopisů a náhradní oblečení. Nebyl to nijak těžký náklad. A většinou šlo jen o rychlý přesun z vlaku na vlak.
Primárně jsem ho chtěla zaměstnat i nějakou povinností, ale také mu znemožnit, aby mi někam utíkal. Někdy byl ve svém pohybu nepředvídatelný a já s krosnou a taškou přes rameno velmi neobratná a nepohyblivá.
S kufříkem to ale kolikrát nebývá jednoduché. Často se přetáčel nebo se mu nechtělo do schodů. Nároční „šoférování“.
Syn se s ním učil pracovat za pochodu.
Trpělivost a bezpečný prostor
Trpělivě jsem ho pozorovala. Věděla jsem, že nepotřebuje pomoc, ale jenom prostor, aby si na to přišel sám. Nebylo to nad jeho možnosti, ale pouze si musel osvojit novou dovednost.
Zajímalo ho to, měl pro činnost elán. Navíc i vím, že by mi řekl: „Ne, já sám.“
Syna znám, mám ho „napozorovaného“. Vím, co mohu dovolit, protože k tomu již dozrál. Ale samozřejmě si uvědomuji, že celá situace mohla působit neobvykle.
Setkala jsme se s příjemnou reakcí, kdy například paní pochválila syna, jak je šikovný, že zvládl kufr dostat ze schodů. (Asi tři před vstupem do vestibulu.)
Ale zažila jsem i nepříjemné poznámky.
Prošli jsme kolem venkovních laviček, kde seděli pánové v důchodovém věku. Jakmile jeden uviděl syna, řekl něco v návaznosti na předchozí konverzaci: „Třeba tihle už vůbec nebudou mít pěkný život… i když, ten ho nemá ani teď, podívej, ani máma mu nepomůže.“
Nereagovala jsem, zapšklost cizích lidí se mnou nemá nic společného, i když mluví o mně (nebo o synovi). Stejně tak by s ním nemělo smysl debatovat. Neposlouchal by.
Nasadila jsem znechucený výraz aristokratické dámy a odcházela pryč. Napadlo mě, jestli tím pán chtěl ublížit cíleně nebo jenom nepřemýšlel nad tím, co by poznámka mohla způsobit.
Odkázalo mě to k nekonečnému sporu o tom, co je pro dítě nejlepší a správné z hlediska jeho vývoje. Variabilita je široká. Představa o šťastném dětství se různí.
Jak to máte vy?
Někteří rodiče to pojmou jako snahu vyhnout se jakémukoli neštěstí, tedy něčemu, co by pro dítě bylo nepříjemné. Jiní v tom vidí vojenský výcvik, kdy „těžce na cvičišti, lehce na bojišti“, mají na děti přehnané nároky.
A pak je plno způsobů mezi těmito dvěma extrémy.
Podle Petry Wünschové, dětské terapeutky, je úkolem rodiče „najít správnou míru stresu, kterou v daný věk a dané situaci dítě unese. A pomáhat mu tento limit posouvat dál. Nemá tam být nátlak, ale předání strategií, které dítě posilují, aby toho zvládlo čím dál víc.“
Což zní logicky a velmi jednoduše. Realizace je už náročnější. Nejen vy, rodič, nejste vždy ve 100 procentním stavu, ale u dětí se vše také velmi rychle mění. Jednoduše nejste naladění, přežene to, něco podceníte. Prostě a jednoduše se nedaří.
Ale i tak je to v pořádku. Dokonalý rodič není potřeba.
„Protože to, co je nejdůležitější, je vztah dítěte s rodičem, to je prostě alfa a omega. Jestliže vzájemný vztah máte dobrý, tak bude fungovat jakákoliv výchova,“ uvedl pro Uklizendo Radek Ptáček, klinický psycholog i psychoterapeut.
Je to o neustálém hledání způsobu, aby se vaše dítě posunulo dopředu. A chtělo se posouvat.
Máma, která nepomáhá, může být za určitých okolností stejně dobrá máma jako ta, která pomáhá.
Zdroje: Uklizendo, Moussa Hadj Iva: Velké starosti malých lidí (2024)
