Článek
Asi každý zažije ten nepříjemný moment ve veřejné dopravě, kdy se chtě nechtě stane součástí cizího rozhovoru.
I já občas musím poslouchat skvosty lidové moudrosti/hlouposti.
Dvě dámy se staly spojenkyněmi proti asi osmiletému hošíkovi, který seděl na sedačce hned u okna a vedle něho na vedlejším sedadle ležela taška.
Seniorka si totiž neměla kam sednout, a tak postávala hned vedle usazené tašky a vysílala minimální signály, že by něco nebylo v pořádku. Tak jak to umí jedině ten, který něco chce, ale neumí si o to říct, protože má určitá očekávání.
Byl to ranní spoj, kdy školáci obsadili většinu sedadel a hned vedle sebe si položili svá zavazadla plná vědomostí. Malý boj o osobní prostor a vymezení teritoria mladých štěňat.
Do zmíněného hovoru se, dámy, samozřejmě hrdinsky pustily až v momentu, kdy kluk opustil MHD.
„To my bychom si nedovolili, ale nás ještě rodiče uměli vychovat,“ okamžitě přisadila padesátnice, která celé situaci přihlížela a debatu začala.
Seděla hned přes uličku. Vedle ní u okna na sedačce ležela… její kabelka.
Nepsaná pravidla jsou přece od toho, aby si je každý upravoval podle svého a jak se mu to hodí. Ona seniorku sednout nepustila, ale nevychovaný je samozřejmě hlavně ten kluk.
Situace se tím pro mě stala velmi bizarní a pokryteckou záležitostí. A to to ještě ani nezačalo!
„Mně by hned moje maminka vyhubovala. To se v téhle době nestane, ani kdyby tu jeho máma byla. Jsou to jejich vymodlení andílci. A pak to má takhle vypadat,“ přitakala seniorka.
„To jsme to dopracovali. Podívejte se i támhle na ty holky. (MHD popojelo k další zastávce, kde venku stály mladé slečny.) Já kdybych chodila tehdy takhle zmalovaná, dostala bych pohlavek,“ sdílela padesátnice, která si to očividně v pozdějším věku vynahrazovala.
Nejen napuchlý obličej a velká tuková zásoba nasvědčovaly dlouhodobé nespokojenosti paní povídalky, která pravděpodobně minimálně padesát let nezažila nic, s čím by byla spokojená.
„Navíc i ty šortky, které nosí. Je to rozthané a zaříznuté až… to se pak nemůžou divit, že je někdo znásilní,“ pokračovala ve svém proslovu.
Mé myšlenky: „Ne, opravdu ne. I kdyby chodily nahulaté, nemůže si to nikdo dovolit.“
„Muži v tomhle nemají kontrolu, jsou tak od přírody nastavený. Ty holky si za to můžou samy. I ty nehty co mají, proboha, to já bych si nemohla dovolit nosit ani teď,“ nezadržitelně plynulo z jejích úst.
Mé myšlenky: „Jaké muže má proboha ve svém okolí?“
Seniorka už jen přikyvovala hlavou a celý rozhovor začal sloužit pouze potřebě padesátnice. Své šance na vyblití si srdíčka se chopila v plné parádě a vzala to zeširoka.
Jak nemá peníze, protože jí je vláda pořád jenom bere a raději je dává cizincům, kteří tu za naše peníze prý žijí v luxusu a pro Česko nic nedělají. Hbitě vytáhla telefon a seniorce ukázala dokument, ve kterém se píše, kolik nějaká prý ukrajinská paní bere peněz.
Vše se zdražuje, má problém z platu pracovníka v sociálních službách vůbec vyjít. A že s drahotou nikdo nic nedělá. „To jsme se to za těch 30 let dopracovali, akorát tak do pr****!“
Mé myšlenky: „Šubidu byduby duby duby duby la lalal loulou… šaba duby daba… duby duby duby dou dou…“
Kdyby důchodkyně vystoupila, ani by si toho nevšimla, protože nezadržitelně mluvila dál a dál.
A dál a dál a dál…
Ale pro ilustraci určitě stačí.
Ze všeho vyplynulo, že se má špatně, protože za to mohou ostatní. Ti druzí. Že své štěstí je nad její kontrolu a možnosti. To je smutné. Navíc základem klidu a pohody je, když pochopíme to stále dokola omílané: Každý svého štěstí strůjce.
Na svůj názor má právo, ale pro mě to jsou naprosté výblitky, které může vychrlit pouze mysl nespokojeného člověka. A ta to bude vidět vždy jen z té horší stránky. Takže nic nového, podnětného nebo zajímavého.
Abych to ze sebe celé oklepala a nabrala svěží vánek, vystoupila jsem o pár zastávek dřív.
Ale vraťme se ještě trochu zpátky.
Generační spory, nepochopení vždy jsou a budou. Každá starší generace o mladší tvrdí, že je to s ní děsivé a vede to jenom do pekla.
Hošík už pravděpodobně nežije a ani nebude žít ve světě, ve kterém věci fungují na nějakém automatickém zdvořilostním principu. Ale zase se třeba v budoucnu nebude bát zeptat: „Dobrý den, máte tady volno? Rád bych si sedl.“
Kdyby to seniorka uměla, celá situace by se tím vyřešila. Nebo spíš… nemuselo by dojít k tomu, aby paní padesátnice musela sdílet své životní prohry.
Nezakrňte, neopuchněte! Ani myšlením, ani duchem, ani fyzicky.
