Článek
No jo, hloupé to mládí.
Bylo mi tehdy tuším 22 a studovala vysokou školu. Na studentském bytě nás pobývalo celkem šest. Jednalo se o příjemné podkrovní bydlení v menším paneláku. Majitel ho před naším nastěhováním hezky zrekonstruoval, ale některé mouchy se tam našly. Hlavně ty, které jsou na investici náročnější: mám na mysli například karmu, plynový ohřívač vody.
Občas to dospělo až do toho nebezpečně nepříjemného momentu, kdy všude větráte, protože cítíte nezaměnitelný smrad, který plyn doprovází. Domácí s tím něco dělal, ale spokojil se s ujištěním plynaře, že „to je sice starý, ale ještě dobrý, tydle karmy byly kvalitní.“ Jelikož ale problém přetrvával, rozhodl se nainstalovat detektor plynu.
V té době jsem se na byt chodila hlavně jenom vyspat. Dostal se ke mně omezený výcuc informací o tom, že je v chodbě nějaká nová bílá krabička a že mám raději pořád větrat. Nějak jsem se po tom víc nepídila.
V jeden krásně slunečný nedělní den v poledne jsem uslyšela nepříjemný zvuk. Ano, opravdu jsem měla možnost se seznámit s krabičkou osobně. A místo „krásný den, zlatíčko“ pištěla něco jako „ohrožení života, volejte 112“. Na bytě jsem byla samozřejmě sama, většina spolubydlících poctivě odjížděla na víkend za rodiči a o ostatních jsem neměla páru.
Nikdo mi nezvedal telefon a já vůbec netušila, jak se ta věc vypíná. Intenzita zvuku byla výrazně nepříjemná a velmi rychle se jí podařilo, že jsem začala být značně nervózní. Kognitivní funkce mě opouštěly a já měla v hlavě, že bych něco měla udělat, ale netušila jsem co. Rozhodla jsem se splnit pokyny krabičky.
Vytočila jsem 112 a zmohla se na: „Ono nám to tady furt pípá.“
Pánovi bylo očividně jasné, že se baví s nějakou 10letou holčičkou, aspoň podle tónu, kterým se mnou mluvil. Postupně se velmi profesionálně a bez jakéhokoli despektu zeptal na dodatečné podrobnosti. Jakmile se dostal k informaci, že jsme tu nedávno řešili únik plynu, dodal něco ve smyslu, že mám počkat, že někoho pošlou.
Při těchto slovech jsem zklidnila. Představila jsem si, jak tím „někdo“ je určitě myšlen nějaký postarší pán, který přijde v papučích a bude brblat, že jsem ho vyrušila od oběda. Šla jsem ho proto vyhlížet na balkón, navíc tam detektor plynu nebyl tak slyšet.
Pozorovala jsem příjezdovou cestu a užívala si sluníčko. Už jsem se těšila, jak pak vypadnu ven aspoň na krátkou procházku. Trochu jsem se zapřemýšlela a vypadla se současného časoprostoru. Do reality mě až vrátil zvuk houkaček. Říkala jsem si, jakému chudákovi se zase kdoví co stalo…
Jelikož se zvuk celkem rychle přibližoval, postupně jsem začala třeštit oči a srdce mi bušilo jako o závod. Ne, ne, neee, nene… sakra… no, tak to bude trapas… tohle jsem úplně nepromyslela.
Na příjezdovou cestu přijelo hasičské auto (v mých vzpomínkách bylo extra obrovské) a pak asi ještě nějaká další vetší dodávka. Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám dělat, že nikdo není doma. Ale jelikož jsem slyšela něco ve smyslu „jmenuje se Bartáková“, věděla jsem, že se tomu nevyhnu.
OK, jdeme na to. Bzučákem jsem je pustila dovnitř a řekla jim, ať jdou úplně nahoru. Byla jsem fakt nervózní. Důležité je ještě dodat, že nejsem člověk, který by na sebe rád strhával pozornost a velká část běžných sociálních interakcí ve mně vyvolává mírnou úzkost.
Tady jsem byla sama a v mimořádné situaci. Nic podobného jsem nikdy nezažila. A navíc se ke mně hnalo velké množství chlapů. A navíc v uniformách. Pěkných uniformách!
Stála jsem ve dveřích jako trubka a tak nějak jsem doufala, že budou omámeni zvukem sirény a jako námořníci bez povšimnutí kolem mě proplují a zase odplují. Ale ne, dotazů bylo plno. Rozhodně jsem musela vypadat jako člověk, který má nějaký problém, ale s plynem to nesouvisí.
Když se mě jeden zeptal, co se přesně stalo, sebrala jsem všechen zbytek svých kognitivních dovedností a řekla: „Tůtá to támdle.“
Úžasný, to je výkon, přijde mi do bytu tolik pěkných mužských a já ze sebe vykoktám tohle?! Ty se jednou vdáš, máš nakročeno fakt na velký věci!
Ten, který to měl asi na povel, nebo se specializoval na komunikaci s (prominutím) retardama, mě začal chlácholit: že je určitě super, že jsem zavolala, že sice nic nenaměřili, ale to neznamená, že by tam příště něco nemohlo být. Úplně jsem čekala, že mi dá za statečnost plyšáka a pochválí, jak jsem hodná holčička a rodičům jsem se povedla.
Cítila jsem se fakt trapně. V mnoha ohledech. A to všemu ještě nebylo konec…
Přišla spolubydlící, se kterou jsme sdílely pokoj.
Moje milovaná Klárka.
Taková tak, kterou zbožňujete, protože umí okořenit život svojí spontánností a nevšedností.
Nenudíte se s ní ani na chvilku.
Někdy to ale nabere nepříjemný směr…
Jakmile Klárinka zjistila, o co jde a určitě si všimla, jak je mi ta situace nepříjemná, ještě si přisadila: „Prdelko, ale víš, že když potřebuješ pánskou společnost, tak se hasiči nevolají?“
To už jsem si zakryla obličej a byla rudá až na pr… - úplně všude. Už to pro mě bylo tak přes čáru, že jsem se začala lehce smát. Pánové vyřešili nějaké formality a akce byla u konce. Už jsem se ani na jednoho nezvládla podívat a rychle zavřela dveře. Jako by se tím celá situace mohla vymazat.
Klárina si ještě přisadila, že jsou určitě zvyklí na kočičky v nesnázích, tak že mám být v pohodě. A že bylo vidět, jak mají pobavené obličeje. Můj příběh se samozřejmě sdílel, kde to šlo.
Celý zbytek vejšky mě doprovázely narážky a vtipy o hasičích. Většina večírků se neobešla bez otázky v úvodu, zda tu náhodou někdo není hasičem, klidně i dobrovolným. Pokud ano, tak že si má popovídat s támhletou, která je jejich prací fascinovaná. Samozřejmě se mnou. Kdybych si byla bývala vzala hasiče, určitě bych Klárině udělala velkou radost.
I když jsem v té době měla lehké výčitky svědomí, že jsem zneužila hasiče, ráda na celou situaci s odstupem času vzpomínám. Hlavně i na to, jaké jsem tehdy byla pískle. A i když jsem si z pohledu 22letého já něco takového nemyslela, mé dosavadní já by mi klidně těch 10 let tiplo.
Vzhledem k těm nulovým zkušenostem o tom, jak funguje svět… a linka 112.
